Jaro roku 1994 přineslo do mého života další, mnohem zásadnější zvrat, než jakým byl ten předchozí – první rande s Dášou, mojí budoucí manželkou. Mezi knihami, které jsem hltal jako dítě, bylo i jedinečné dílo o životě drobné havěti s názvem „Hmyz je docela jiný“, takže si asi umíte představit mé nadšení, když jsem na jednom z našich společných výletů vyfotil otakárka fenyklového. Ta fotografie se stala prvním impulzem k pokusu vytvořit podobnou knihu.

V roce 2003 jsem si pořídil první opravdový počítač a v grafickém programu začal z naskenovaných kinofilmových políček skládat něco, co se mělo stát mým životním dílem – velkou fotografickou publikací s názvem „Setkání v trávě“. Knihu jsem někdy kolem roku 2010 skutečně dokončil, ale nikdy se mi pro ni nepodařilo najít nakladatele. Sice mi to přineslo určité rozčarování, ale na druhou stranu jsem nasál nespočet důležitých informací o tom, jak „dělat knížky“.

Další část příběhu se prolíná s tou předchozí a já se v ní konečně dostal k psaní beletrie. Sousedi ve vedlejším apartmánu na dovolené v Řecku byli také Plzeňáci, a tak jsme se dali do řeči. Z nového kamaráda se vyklubal autor fantastiky, který dokonce pořádal literární soutěže. A mě napadlo: proč to také nezkusit? Vzniklo několik vědecko-fantastických povídek a také můj první román, jehož děj se mi honil v hlavě už mnoho let. Jmenoval se „Sláva hrdinům“, odehrával se na vzdálené cizí planetě a byla to taková moje pocta verneovkám.

Další zásadní změna přišla stejně nenápadně: Jednou jsem v práci přišel něco řešit do kanceláře, kde kolegyně zrovna mluvila o sousedovi, který prý pěkně maluje. A já se jen tak zeptal, jestli by mi nenamaloval ilustrace ke Slávě hrdinům. Slovo dalo slovo a za pár dní mi onen soused – Franta Lopour – zavolal, že mi ilustrace namaluje. Vznikla krásná ilustrovaná verze Slávy hrdinům a já jsem Frantovi na oplátku připravil k tisku jeho vlastní příběh „Stezkami pravěku.“

Na radu kamaráda z fotoklubu jsme se naše díla vydali nabízet na Svět knihy. První stánek, na který jsme narazili, byla Olympia. Její ředitel, pan Hejna, koukl na knížky a řekl: „Jo, v tom jsou hezký obrázky, to vám vydám.“ A tak se také stalo. Kniha Stezkami pravěku vyšla v roce 2009 a o rok později i Sláva hrdinům.

Další zvrat přišel na podzim roku 2012, když jsem dopsal další z mých sci-fi povídek. Zrovna jsme seděli s manželkou Dášou u večeře a já řekl: „Co tu povídku poslat do nějaký soutěže?“ Tak jsme zapnuli notebook a první soutěž, ke které jsme se proklikali, pořádal literární server s názvem Pište-Povídky. Hned jsem se tam zaregistroval a povídku přihlásil – a asi o měsíc později zjistil, že jsem obsadil druhé místo. Předání cen proběhlo v Berouně a pro mě se zároveň stalo prvním z řady setkání tvrdého jádra „Pépéček“, jak jsme serveru tehdy říkali. Byla to nádherná setkání a během nich jsem poznal řadu lidí, kteří jsou mými přáteli dodnes a výrazně ovlivnili a stále ovlivňují můj další literární život.

Ve stejné době jsem spolu s Frantou Lopourem pracoval na novém příběhu, dobrodružné pravěké fantasy s názvem „Mluvící hora“, kterou nám už ale Olympia vydat nechtěla. A právě to se stalo zásadním impulzem k založení vlastního nakladatelství, u kterého jsem si pak vydal nejen Mluvící horu, ale také půvabné „Pidipohádky z jednoho sklepa“ autorky Janiny Borowské, výpravný cestopis „Pozpátku kolem zeměkoule“ Katky Krejčové a Petra Ptáčníka, a také sbírku povídek Martiny Perlíkové s názvem „Ta, která tě zabila“.

A potom, na začátku roku 2017, jsem se vrátil k námětu, který ležel v pomyslném autorském šuplíku celých patnáct let, a začal jsem pracovat na dalším románu, sice opět plném akce a dobrodružství, ale tentokrát s kriminální tématikou. Dal jsem mu jméno Sezona černých ovcí a na samém začátku jsem sám netušil, že ne výpravná fotografická publikace o hmyzu, ale právě tento mafiánský příběh se stane mým životním literárním dílem. O tom, jak tento příběh vznikal, se dočtete přímo na speciální stránce Sezony černých ovcí.