Vždycky jsem si myslel, že do pekla se člověk propadne nějakou dírou – jen tak to udělá bác a je tam. Houby s octem. Dírou v zemi to sice začíná, ale v té díře jsou schody. Pekelně dlouhé točité schodiště, kterým zvolna, krůček po krůčku sestupuje dolů zástup hříšníků.

Najít tohle místo mi nedalo nijak velkou práci. Už daleko odsud byly na všech křižovatkách ukazatele ve tvaru trojzubce, na jehož násadě se skvěl nápis „Peklo“. Zanedlouho jsem tedy dorazil na louku, kde postávaly davy lidí, kteří se zatím nevešli do té díry v zemi.

To místo vlastně nebylo ani nijak strašidelné, kolem sice pár holých kopců, na jejichž úpatí se černaly vchody do vybydlených dračích slují, ale jinak mi spíš připomínalo shromaždiště cvičenců celosvětového kola spartakiády.

Zahlédl jsem partičku vykrmených šejků, kteří prý za své zisky z prodeje nafty sponzorovali nějaké pučisty, přímo se to tu hemžilo různými podvodníčky, kapesními zloději, drogovými dealery a podobnou cháskou, ale i žoldáky, pojišťovacími agenty, právníky, exekutory, majiteli pracovních agentur a firem, zabývajících se podomním prodejem.

Mírným překvapením pro mě byla celkem dobrá nálada, která zde vládla. Věděl jsem ale, že je to stejný druh zábavy, jaká panovala ve vlaku, který mě kdysi vezl na vojnu. Tehdy taky každý prd věděl, co ho tam čeká. A to jsme měli celkem jistotu, že je to jen na dva roky. Tady byla úplná jistota, že to bude napořád.

Najít kýženou díru do země nedalo velkou práci, jelikož se z ní mírně kouřilo, a tak byla vidět z velké dálky. Taky se mi k ní celkem lehce dostávalo. Jak hříšníci viděli, že se sám tlačím ke vchodu, rádi mi ustupovali z cesty, aby si alespoň o malou chvilku prodloužili dobu, kdy je jim ještě hej.

Potom jsem vstoupil na první schod. Tady už bylo o poznání tišeji, i když sem ještě svítilo slunce. Ale sotva jsem se protlačil hlouběji, začalo být dusno, a to jak obrazně, tak doslova. Tady už bylo každému jasné, že zpátky žádná cesta nevede, a ve vzduchu to čpělo kouřem jak z pekelných kotlů, tak z loučí, kterými bylo schodiště osvětlené.

Jak jsem sestupoval níž a níž, hříšníci mi stále ochotněji uvolňovali cestu. V jejich zpocených tvářích a vytřeštěných očích se zračil stále větší strach, který ještě hlouběji přerůstal v naprostý děs. Zespoda se ozýval temný hukot plamenů, rozpalujících pekelné kotle, do kterého se mísil šílený řev již trpících hříšníků.

Konečně jsem dospěl k poslednímu schodu a vstoupil do velké síně s podlahou dlážděnou příjemně vyhřátým čedičem. Ale velká okovaná vrata vedoucí do samotného pekla byla zavřená a visela na nich cedule s nápisem: „Polední přestávka 11:00 až 15:30“. Pohlédl jsem na ciferník svých obstarožních Poljotů. Bylo půl jedné. Nehodlal jsem čekat, až čerti otevřou, a tak jsem popadl veliké klepadlo a rázně zabušil na vrata.

„Koho to sem čerti nesou?“ zařval kdosi na druhé straně, potom zaklapaly zámky a objevil se čert, navlečený v černém kozlím kožichu, třímající v ruce bytelné vidle. „To se nemůžeš dočkat, lumpe jeden?“ hrubě se na mě obořil, sotva se rozkoukal. Potom ale nakrčil čelo a blíže si mě prohlédl. „Hele, kamaráde, nesplet sis náhodou dveře? Nemáš ty bejt náhodou v nebi?“ Potom se v jeho pazourech objevila tlustá ušmudlaná kniha. Hbitě v ní zalistoval a pokýval hlavou: „Jo. Máš bejt v nebi. Tak tam mazej.“

„A tys byl někdy v nebi?“ zeptal jsem se a ani mě nenapadlo se hnout z místa.

„Fujtajxl!“ odplivl si. „Ještě to tak!“

„Takže houby víš, jak to tam vypadá.“

„No... něco málo jsem slyšel,“ pokrčil rameny čert.

„Něco málo,“ ušklíbl jsem se. „Tak já ti povím něco víc. Všechny okna tam mají otevřený dokořán a v jednom kuse tam poletujou andělé, takže je tam šílenej průvan...“

„Fujtajxl!“ ulevil si znovu čert.

„Všude nápisy Zákaz rozdělávání ohně,“ pokračoval jsem, „a v jednom kuse tam hrajou Karla Gotta. Tam se fakt nedá vydržet.“

„Hmmm,“ zamručel čert. „Ale my tě sem vzít nemůžeme. Celej život jsi makal jak černej, na parní lokomotivě, v hutích, v kotelně... Hříchy jsi odčinil, nikomu jsi neublížil... To by fakt neprošlo.“

„Hele, čerte, nelakuj mě,“ zavrčel jsem. „Před vchodem do nebe visela nástěnka a na ní jsem zahlíd leták, že berete kotelníky. Máš tady snad někoho s takovou kvalifikací, jakou mám já?“

Čert na mě vrhl udivený pohled: „Nekecej, že hledáš práci.“

„Jo, hledám slušnou práci, u který se dobře zahřeju, dostanu za ni svůj kus žvance a po ní se dobře pobavím.“

„Tak to by šlo,“ zajiskřila pekelníkovi očka.

Pootevřel dveře a já jsem vstoupil dovnitř. Čert mě vedl dolů po dalších schodech, až jsme se ocitli v dlouhatánské chodbě, která měla po obou stranách řady dalších, jen o něco menších okovaných dveří.

„Tady jsou naše kotelny,“ usmál se na mě. „Dám tě pro začátek k jednomu chasníkovi, se kterým si budeš rozumět.“

Ušli jsme pořádný kus cesty, než čert otevřel jedny z dveří.

„Hej, Murphy, vedu ti parťáka!“

Vešel jsem do útulné místnůstky, v níž u dubového stolu právě svačil svalnatý chlapík v ošuntělých montérkách. Potřásli jsme si rukou a navzájem se představili. Čert se někam vytratil a můj nový parťák mě seznámil s pracovní náplní.

„Dneska tady většina kotlů jede na zemní plyn, takže na začátku šichty akorát zkontrolujeme tlak a dopustíme vodu, která se vyvařila. Sem tam je třeba vyčistit hořáky, ale to není nic těžkýho. Ale v týhle kotelničce mám specialitu – parádní starý kotel na černý uhlí, a v tom vařím jednoho obzvlášť velkýho hajzla. Víš, kámo, já jsem naposled dělal topiče na Titaniku. A když se ta loď začala potápět, ten sviňák zamknul v podpalubí moji ženu a dvě dcerky, které se mnou cestovaly do Ameriky. Chtěli jsme tam začít nový život. No, víš, jak to dopadlo... Sešli jsme se sice všichni v nebi, ale mě pořád žralo, jestli toho hajzla sobeckýcho, který se chtěl v šatech mojí ženy dostat do člunu, řádně potrestali. A taky je tam hrozný průvan a hrajou tam šíleně nudnou muziku...“

„O tom mi vyprávěj,“ plácl jsem ho po rameni a věděl jsem, že si budeme skvěle rozumět. „Hele, Murphy,“ řekl jsem ještě, „na tom točitým schodišti postával exekutor, se kterým mám nevyřízený účet. Myslíš, že ho tady dobře povaří?“

„Řekneme starýmu a on ti ho nechá přihodit do toho kotle na uhlí,“ mrkl na mě můj nový kamarád.

Potom zapnul obstarožní kazetový magnetofon a kotelnou zahřměli AC/DC. Byl konec polední přestávky, zkontrolovali jsme tedy plynové kotle a pak se chopili lopat. Uhlí rudě zažhnulo, v topeništi to táhle zahučelo, kdesi nahoře zakvíleli vařící se hříšníci a já jsem pocítil spokojenost, jakou jsem v mém pozemském životě nikdy nepoznal.