Planeta Lostris, 276 let po zahájení kolonizace vesmíru

 

 

„Dobré ráno, Royi.“

Kapitán Roy Donner položil rozečtenou knihu a zvedl hlavu. Vedle jeho plážového lehátka stála mladá žena s dlouhými hnědými vlasy spletenými do copu, oblečená v bílých letních minišatech. Dokonalý makeup, svůdný parfém, tenký zlatý řetízek na krku, stejně drahé a stejné vkusné hodinky na zápěstí

Podobných slečen korzovalo po plážích v okolí nejluxusnějších hotelů hodně, ale tato neodolatelná mladá dáma se od nich lišila, a to hned v několika ohledech. Za prvé oslovila Roye skutečným jménem, ač se po celou dovolenou ženám představoval jako James Bond a zval je na Martini s vodkou. Za druhé neměla přes rameno elegantní kabelku v ceně slušného hydroplánu, ale v ruce držela bytelnou aktovku z krokodýlí kůže, navíc na pohled značně těžkou. Za třetí byl Royovi silně povědomý nejen její rozkošný pihovatý nosík, ale i hlas, příjemný a vlídný, přesto zabarvený velitelským tónem člověka, který je zvyklý po většinu času poroučet druhým.

„Dobré odpoledne, Sophie,“ usmál se po vteřině, po kterou vstřebával a vyhodnocoval všechny výše popsané vjemy. „To je ale náhodička, že si užíváme dovolenou na stejné pláži.“

„Není to náhodička,“ opětovala Sophie Leclercová Royův široký úsměv. „A alespoň já tady nejsem tak docela na dovolené.“

„Mohu hádat, co znamená nebýt tak docela na dovolené?“

„Můžete, ale i tak bych vám to ráda prozradila sama. Nepozvete mě na Martini s vodkou, pane Bonde?“

„Vidím, že informovanost překonává veškeré vaše ostatní přednosti.“

„Informovanost je vždycky největší předností ženy. Zamluvila jsem pro nás místečko tamhle v té taverně. Půjdeme tedy na Martini?“

„Vy jste nějaká nedočkavá,“ podivil se Roy, ale uložil knihu do malé příruční kabely, vstal z lehátka a následoval Sophii k hotelové terase.

Usadili se na jejím konci, u stolku pro dva, mimo dohled i doslech ostatních.

„Mám pro vás návrh,“ řekla, sotva odešel číšník, který přinesl dva poháry s koktejlem vydávaným za vyhlášenou místní specialitu.

Zároveň se ze Sophiiny tváře vytratil úsměv a Roy si plně uvědomil, že před ním nesedí tuctová načinčaná pipka, ale nejmocnější žena současného vesmíru, osobní asistentka Donalda Howlanda, stavitele nejlepších kosmických lodí všech dob. A takovým ženám se na jejich návrhy nikdy neříká ne.

„Sem s ním.“

„Chcete se na pár dní stát opravdovým Jamesem Bondem, prožít velké dobrodružství a navíc si vydělat haldu peněz?“

„Kdo by nechtěl,“ pokrčil rameny Roy. „Ale jak vás znám, tak to určitě bude mít několik háčků.“

„Mám ráda lidi, kteří jsou okamžitě v obraze.“

„Výborně, tak začneme od konce. Kolik?“

„Milion dolarů. Ve zlatě na ruku, žádné bankovní převody, žádné účetnictví, žádné daně.“

„Fíha! A co mám za takový balík udělat? Zorganizovat na téhle planetě revoluci?“

„Nikdy bych vás neverbovala do něčeho tak přízemního,“ na okamžik se usmála Sophie, ale hned na to zase zvážněla a mimoděk pohlédla na hodinky, jako by její nabídka opravdu, ale opravdu spěchala.

„Jaká jsou rizika?“ pokračoval Roy.

„Můžete při té akci přijít o život.“

„To můžu i při plavání v moři. Takže tohle by zásadní překážka nebyla. A teď konečně, co mám tedy udělat?“

„Až dokončíme tenhle rozhovor, vyzvedne vás před hotelem taxík a s ním odcestujete do rezidence pana Bjorna Johanssona.“

„Bjorn Johansson? Mám pocit, že jsem to jméno už někde slyšel.“

„Je to majitel sítě zábavních parků.“

„To zní zajímavě. Co bude dál?“

„Vyzvedne si vás manažer, který se stará o zábavu Johanssonovy dcery Anity. Je to sympatická dívenka, tady je její fotka,“ sáhla Sophie do tašky a položila před Roye snímek drobné usměvavé blondýnky, přibližně desetileté, sedící na poníkovi.

„Fajn. Umřel jí ten poník a já ho budu zastupovat?“

Sophie se jeho pokusu o vtip nezasmála a vážným hlasem pokračovala: „Ne. Budete pilotovat letadlo, se kterým Anita létá na výlety. Její osobní pilot leží v nemocnici s přeraženou čelistí a otřesem mozku.“

„Copak se mu stalo?“
„Minulý týden ho při návratu od Johanssona zbili nějací gauneři.“

„Aha. A to letadlo? Co to je za mašinu?“

„Boeing Stearman, samozřejmě replika, která splňuje všechny současné předpisy.“

„Toho má táta na práškování kukuřice,“ rozzářil se Roy při vzpomínce na dětství prožité na venkově.

„Já vím. Proto jsem přišla právě za vámi.“

„Vylíčíte mi konečně to opravdové dobrodružství?“

„Anita není Johanssonova skutečná dcera. Jeho žena nemůže mít děti. Anitu před dvěma lety unesli jejím pravým rodičům, půl roku byla nezvěstná, ale pak ji jeden bulvární novinář vyfotil na Johanssonově ranči. Nejdřív to vypadalo jednoduše, ale při pokusu Anitiných skutečných rodičů získat ji zpět se přišlo na to, že Johansson Anitu unést nenechal. Naprosto legálně si ji tady adoptoval z jednoho sirotčince. Skutečné únosce se doteď nepodařilo vypátrat.“

„Aha, tak proto je mi ta holčina na fotce povědomá a stejně tak jméno Bjorn Johansson,“ řekl Roy. „Anita Nikenenová, dcera švédského magnáta přes komunikační technologie. O tom únosu jsem četl a taky se s Frankem chvíli řešilo, jestli s tím můžeme něco udělat. Dospělo se k názoru, že legálně ne, tak se to nechalo plavat. Že by Frank změnil názor?“

„Frank ne, ale její otec. Přestal se domáhat mezinárodního práva a místo diplomacie se rozhodl zapojit hrubou sílu peněz. Její pilot byl najatý agent, který ji měl unést a přivézt domů.“

„Tak proč to neudělá, až se uzdraví?“

„Problém je v tom, že tu akci je třeba uskutečnit nejpozději dnes.“

„Jak to mám provést, takhle narychlo?“ zeptal se Roy.

„Dostaneme se k tomu. Dnes odpoledne poletíte na výlet, tak jako každý čtvrtek. Spolu s vámi letí dva doprovodné vrtulníky. Jsou rychlejší než Stearman, ale vy se jich určitě zbavíte.“

„To možná ano. Ale ve Stearmanu je určitě poziční vysílač a nějaká radiostanice, se kterou může volat i druhý člen posádky. Tyhle věci jen tak nevypnu.“

„To je vyřešené,“ uklidnila Roye Sophie. „Váš předchůdce přeprogramoval palubní počítač, aby v pravý okamžik tyhle dvě hračky vyřadil z provozu. Dojde k tomu dnes přesně ve tři hodiny odpoledne. Zároveň to pro vás bude signál k zahájení úniku před vrtulníky.“

„Servírujete mi všechno na zlatém podnosu,“ řekl Roy. „Teď už mi jen prozraďte, kam mám Anitu odvézt.“

„Na výzkumnou kosmickou loď Tunupa. Tam ji předáte kapitánu Sanchezovi. Tunupa zítra dopoledne startuje z oběžné dráhy Lostris a vrací se na Zemi. Proto ten spěch.“
„To chápu. Akorát mi prozraďte fígl, jak mám na Stearmanu doletět na oběžnou dráhu.“

„S letadlem přistanete tady,“ ukázala mu Sophie další fotku.
Zobrazovala úzkou travnatou terasu, zaříznutou do kolmého skalnatého srázu. Na spodním okraji obrázku byly napsané souřadnice a nadmořská výška.

„To je tak sto padesát kiláků někde v horách, takže to by šlo,“ kývl Roy k nebetyčným štítům, vypínajícím se nad pláží s hotely. „A dál budeme cestovat jak?“

„Za tím velikým balvanem na konci terasy stojí průzkumný kosmický kluzák. Tady je kombinace k otevření můstku,“ položila Sophie před Roye další papír se dvěma svahilskými slovy a pětimístným číslem. „Posadíte se do kabiny a stisknete tlačítko Start. Kluzák automaticky odstartuje a přistane na rezervním můstku Tunupy. Potom od kapitána Sancheze nafasujete dopravní kluzák a s ním zítra ráno přistanete na zdejším dopravním letišti. Hned vedle něj stojí hotel Atlas. V pokoji tři sta dvanáct na vás bude čekat pan Nikenen s vaším honorářem.“

„Ten kluzák, co to je za typ?“ zeptal se Roy.

„RF-24 se standardní průzkumnou výbavou.“

„Proč mi kapitán Sanchez neposlal ovladač k tý mašině? Bez něj na tomhle typu nemohu přejít na manuální řízení, které by se mohlo hodit v případě nějakých potíží.“

„Takhle mi to dneska naservíroval Nikenen,“ nepatrně zaváhala Sophie.

„Takže Nikenen nám dvěma zase až tak moc nevěří, co?“

„Můžete do té akce jít, anebo ji odmítnout. Je to na vás,“ sáhla Sophie do krokodýlí aktovky a poté, co se nedůvěřivě rozhlédla po okolí, položila na stůl investiční zlatou cihličku.

„Čeká na vás deset takových, za všechna ta rizika. Pan Nikenen je má pro vás připravené v navlas stejné tašce. Jdete do toho, nebo ne?“

Roy natáhl ruku a pozvedl cihlu. Byla těžká a svůdně se leskla v paprscích dopoledního slunce. Uvědomil si, že je to poprvé v životě, kdy drží v ruce opravdové zlato. Tak za tímhle leskem se hnali španělští konkvistadoři, pro tenhle pocit zemřel nespočet dobrodruhů v mrazivých horách Aljašky.

„Rozhodněte se,“ zašeptala Sophie a vzala mu cihličku z ruky.

„Jdu do toho.“
Lesklý žlutý kov neztratil svoji sílu ani v době, kdy se povětšinou platilo jen čísly na monitorech počítačů.

„Jak se budu jmenovat pro pana Johanssona a jeho manažery?“

„Roy Donner, aby se to nepletlo.“

„Takže žádná falešná identita?“

„Ne. Přihlásil jste se na inzerát a díky vaší věrohodnosti a nesporným pilotním zkušenostem vás pan Johansson přijal. Na dnešek a na příští čtvrtek.“

„Co řekne pan Johansson, až mu unesu dceru, i když vlastně není jeho?“

„Nic. Oproti Nikenenovi není ani dost vlivný, ani dost bohatý, aby na to něco mohl říkat.“

„A co na to řeknou moji nadřízení?“

„Za pár drobných, které jim usypete z vašeho honoráře, taky nejspíš nic. Tedy, pokud se vůbec o něčem dozvědí.“

„Fajn. Tak holt tedy jdu na ten taxík,“ zvedl se Roy z křesílka.

„Hodně štěstí,“ popřála mu Sophie.

 

Motor Stearmanu škytl, výfuky vychrlily oblak modrého kouře a Roy jemným pohybem plynové páčky ustálil otáčky. Otevřená kabina dvouplošníku, vůně spáleného benzínu, kožená kukla, letecké brýle a pohled na hvězdicový motor, roztáčející dřevěnou vrtuli, to vše ho na okamžik vrátilo do dětství, najednou tak vzdáleného v čase i v prostoru. Věnoval vzpomínkám několik převzácných vteřin a pak potřásl hlavou. Ne, teď je třeba se soustředit. I kdyby právě nejel v tak šíleném podniku, bylo by třeba se soustředit. Přidal plyn a uvolnil brzdu. Letoun nabral rychlost a po chvíli se odlepil od dlouhé betonové ranveje na okraji Johanssonova ranče.

„Co mi dneska ukážete, pane?“ ozval se ve sluchátkách hlas Anity, která seděla v předním kokpitu.

„Poletíme nad pobřežím až nad Fordovy ostrovy. Bude to fajn podívaná.“

„Mrzí mě, že s námi táta pořád posílá ty vrtulníky,“ povzdechla si dívka. „Ráda bych někdy letěla jen tak. Ale až se naučím sama pilotovat, tak jim zdrhnu, a to pak bude opravdové dobrodružství!“

Roy naťukal do navigace souřadnice skalní terasy, na které čekal kosmický kluzák.

Paráda, vychází to dobře, ještě pět minut letu.

„A co kdybychom jim zdrhli už dnes?“ navrhl pasažérce.

„Táta vás vyhodí a nezaplatí vám honorář.“

„Ale zažijeme opravdové dobrodružství.“

„Vy byste to opravdu udělal?“ pootočila se Anita dozadu a Royovi neušlo, jak jí oči hoří nadšením ze hry.

Ne, nevychází to dobře, vychází to naprosto skvěle!

„Jdeme na to!“

Motor zaburácel na nejvyšších otáčkách a příď letounu se zvedla k nebi. Anita vypískla nejprve úlekem, ale pak se rozesmála nadšením.

„To je nádhera!“

Udělala dlouhý nos na vrtulník, který se mihl mezi plážemi a Stermanem, dokončujícím vzorový přemet.

Vzápětí nato Roy zatočil do hlubokého údolí mezi horami a začal prudce stoupat.

„Přeletíme ten hřeben vpravo a pak zase půjdeme dolů. S tím určitě nepočítají.“

Letadlo se přehouplo přes šedé útesy a před ním se rozevřelo další údolí, klikaté, se strmými, naprosto neschůdnými srázy. Anita znovu vypískla, když letoun opět přešel do střemhlavého letu a zatočil hlouběji do údolí. Na okamžik se znovu ohlédla. Smála se a oči za leteckými brýlemi jí zářily nadšením.

Další zatáčka a stěny údolí se sevřely ještě blíž k sobě. Tady už byly téměř kolmé, v hlubině pod břichem letounu se pěnila dravá řeka, vrcholků hor se nedalo dohlédnout.

Ještě jedna zatáčka a musí to tady být, mrkl Roy na displej navigace.

Ostře zatočil za další útes a vyhlédl z kabiny. Tamhle to je!
Ubral plyn a začal strmě klesat. Pane jo, na fotce vypadala terasa mnohem větší.

„Co to děláte?“ ozvala se Anita.

„Budeme přistávat,“ řekl Roy.

„Přistávat?“ otočila se dozadu.

„Chtěla jsi přece zažít velké dobrodružství,“ mrkl na ni.

„To ano, ale…“

Konce levých křídel téměř škrtaly o skálu a v příštím okamžiku podvozek zakodrcal po úzké travnaté terase. Roy přibrzdil a roloval blíž k balvanu, zakrývajícímu výhled na další část terasy. Konečně letadlo zastavilo. Pár metrů vlevo se tyčila strmá skalní stěna, rozrytá hlubokými puklinami, vpravo zela bezedná propast.

„Co tady budeme dělat?“ vyhrkla Anita, když ztichl motor.

Její hlas se zachvěl strachem.

Roy si rozepnul pásy, vyskočil z kabiny a kývl na dívku: „Poletíme domů!“

„Domů?“ podivila se.

„Pojď! Vylez z letadla! Nemáme čas!“

Velitelský tón ji přiměl poslechnout.

„Kam poletíme? A s čím?“ zeptala se, když si sundala letecké brýle.

Roy ji popadl za ruku a táhl ji za balvan, před kterým zastavili. Za ním, na neuvěřitelně malém kousku skály ukryté pod převisem, stál kosmický kluzák.

„Poletíme domů, do Švédska!“ ukázal Roy s nadšením na letoun.

Zarazil se, když uviděl, jak Anita ucouvla. Potom jí pohlédl do očí. Teprve v ten okamžik pochopil, že na téhle akci je od samého začátku všechno špatně.

„Já nechci letět do Švédska,“ zašeptala hlasem sevřeným hrůzou.

„Je to přece tvůj domov. Narodila ses tam. Nebo ne?“

„To ano, ale…“

„Čekají tam na tebe táta a máma.“

„Ne,“ špitla. „Pan Johansson a paní Johanssonová jsou táta a máma. Mají mě rádi. Dovolí mi hrát si, závodit na poníkovi, vozit se v letadle. Tam jsem musela jezdit jen na soutěže krásy. Nic jiného jsem neznala! Celý život jsem nesměla vůbec nic! Jen mě oblékali do hrozných šatů, nařizovali mi, jak se mám usmívat, jak mám chodit po molu, musela jsem se učit zpívat a tancovat… Já to všechno tak nenávidím! Já se nechci…!“

„Anito, musíš se vrátit,“ vzal ji Roy jemně za ruku. „Jsou na to zákony. Unesli tě přece. Únos je zločin.“

„Ne,“ vyhrkla dívenka. „Tenhle únos nebyl zločin! Bylo to dobrodružství! Slíbili mi, že zažiju věci, o kterých jsem vždycky snila. A byli na mě moc hodní! A nelhali jako můj otec… tedy ten bývalý. A taky mě nikdy neuhodili. Takhle se přece nechovají zločinci!“

„A pan Nikenen tě někdy bil?“ zeptal se Roy.

Anita mlčky přikývla a po tvářích se jí skoulely dvě slzy.

„Proč tě bil?“

„Protože už jsem nechtěla jezdit na ty soutěže krásy.“

„Zatracená práce!“ rozhodil rukama Roy, potom udělal několik kroků k okraji terasy, chvíli koukal dolů a nakonec se otočil k Anitě: „Takže se chceš vrátit k panu Johanssonovi?“

„Chci!“

„Fajn, tak se tedy…“

Anita nestačila dopovědět. Hora se otřásla temným výbuchem a vzápětí se téměř celá terasa začala bortit a během několika okamžiků se obrovské skalní bloky s hromovým rachotem řítily do propasti. Když všechno utichlo, zbylo sotva dvacet kroků plošiny, na které stál jejich dvouplošník.

„Co se to stalo?“ vzlykla Anita.

„Někdo má asi jiný názor na to, kam bychom měli letět,“ sykl Roy.

„Co budeme dělat?“ natahovala Anita moldánky, protože úžasné dobrodružství se rychle měnilo v boj o holý život.

„Musíme odletět s tím kluzákem…“

„Já se nechci vrátit do Švédska!“

Na terasu padl stín. Nad horskými štíty se vytahovala mračna, hutná a černá, zvěstující vichřici a zběsilé krupobití. Zdejší horské bouře byly proslulé a movití turisté si je někdy jezdili užít ve speciálních nezničitelných vozidlech. Pár kroků daleko byl také nezničitelný dopravní prostředek, kosmický kluzák s dynamickým antigravitačním motorem, který dokáže odstartovat z místa a odvézt je z pekla, chystaného nevyzpytatelným horským počasím.

„Anito,“ posadil se Roy na bobek před dívku, „podívej se, s dvouplošníkem už nemáme kde odstartovat. Kluzák je jediná věc, se kterou se odsud dostaneme. Potom už si nějak poradíme, aby ses mohla vrátit k panu Johanssonovi…

„Lžete,“ zašeptala.

Jasně že lžu. Mám jen kód k nástupnímu můstku a můžu mačkat akorát jeden blbý čudlík. Všechno ostatní má v rukou kapitán Sanchez, který na nás koukal přes jednu z kamer v kluzáku a pak na dálku vyhodil do vzduchu terasu, když viděl, že se stala chyba. Je moc dobře zaplacený, aby nás oba dostal tam, kam chce Nikenen.

Zešeřelo se ještě víc a zaduněl první hrom. Bylo třeba se rozhodnout. Na jedné misce vah milion dolarů ve zlatě a na druhé šťastný život jednoho dítěte.

V Anitiných zoufalých očích se odrazilo světlo blesku, který šlehl mezi černými mračny.

Rozhodnuto!

„Anito, jsi statečná holka?“

„Jsem,“ vzlykla.

„Tak si vlez do dvouplošníku, pořádně se připoutej a pak zavři oči. Anebo ne, nezavírej je. To, co uvidíš, už ti nikdo další nepředvede!“

Pomohl dívence zpět do kabiny Stearmana a pak se usadil za ní. Zapnul elektrické okruhy a zkontroloval stav paliva.

Nad horami zaplál další blesk a vzduch zavibroval ohlušujícím rachotem hromu. Mračna se rychle hrnula do údolí a na realizaci Royova naprosto šíleného plánu zbývala poslední minuta.

Motor zarachotil, vrtule zvedla vítr, ženoucí do prázdnoty potrhaná stébla trávy. Roy zabrzdil pravé kolo, přidal plyn a dvouplošník se otočil přídí k propasti.

„Anito, jdeme na to! Drž se!“

Motor zařval na nejvyšších otáčkách, letoun vyrazil kupředu, během dvou vteřin dojel k okraji terasy, přehoupl se přes něj a střemhlav padal vstříc skalnatému dnu tisícimetrové propasti.

 

Harmon Nikenen stál na hotelové terase a pozoroval přistávající kosmický kluzák. Jeho vyleštěný bílý trup se na okamžik zaleskl v paprscích vycházejícího slunce a krátce nato mu letoun zmizel z dohledu. Ručičky hodinek ukazovaly půl sedmé ráno, takže do setkání s pilotem zbývala ještě tak půlhodina.

Ozvalo se cinknutí zvonku u dveří.

„Pane Nikenene, vaše snídaně.“

Drobný pikolík s mírnou úklonou přijal spropitné a hbitě se vytratil z apartmánu.

Nikenen se usadil ke stolu a pustil se do jídla. Sotva dopil poslední doušek prvotřídního pomerančového džusu, cinkl zvonek u dveří znovu.

„Dále, je odemčeno.“

Dveře se otevřely a do apartmánu vstoupil kapitán Armando Sanchez.

„Co tady děláte?“ vyhrkl překvapený Nikenen. „Měl přece přijít ten pilot!“

„Trochu se to všechno podělalo,“ vydechl Sanchez a posadil se do křesla.

„Copak se podělalo?“

„Ten chlápek je mrtvej.“

„Cože?“

„Nepodařilo se mu setřást ty vrtulníky, a když s vaší dcerou nasedal do kluzáku, tak to koupil. Stačil ještě odstartovat, ale když kluzák přistál na mojí lodi, tak už bylo po něm.“

„Do hajzlu!“ sykl Nikenen. „Ta Howlandovo holka najala někoho od vojenskýho letectva. Byl to pilot raketoplánu z křižníku Hector. Za chvíli se po něm začnou shánět!“

„To mi bylo jasný hned, proto jsem za vámi přiletěl osobně. Mám pro vás letenku na ruskou osobní loď Sverdlovsk, která dnes v poledne letí na Zemi. Stavěl jsem se na ní ještě v noci a osobně jsem všechno domluvil s jejím kapitánem. Nákup letenky šel mimo počítače, takže hoši z Hectoru nic nedohledají. A na lodi na vás čeká Anita, kterou jsem tam vysadil.“ Sanchez podal Nikenenovi letenku a potom ukázal na aktovku z krokodýlí kůže, postavenou na konferenčním stolku: „Myslím, že bychom se mohli vyrovnat.“

„Až uvidím Anitu,“ potřásl hlavou Nikenen.

„Dokud jsme tady, není možná žádná komunikace. Johansson ji určitě hledá. Navíc musíte přes celníky, tentokrát vám průchod mimo nezajistím, a s těmi by mohl nastat vážný problém.“

„Jo, to by mohl,“ zamyslel se Nikenen. „Tak dobře,“ podal potom Sanchezovi aktovku.

„Kolik tam vlastně je?“

„Deset cihliček, co bylo určených pro toho pilota, a dalších deset pro vás, jak jsme se domluvili.“

„Jo, je to pěkně těžký,“ usmál se Sanchez. „Šťastnou cestu, pane Nikenene,“ popřál ještě svému parťákovi a otevřel dveře na chodbu.

V ten okamžik se celý svět scvrkl na velikost ústí hlavně šestiranného revolveru, mířící kapitánu Sanchezovi přímo mezi oči.

„Ale, ale, Armando, načpak tolik spěchu!“

Sanchez couval před namířenou zbraní zpět do apartmánu a Roy Donner namířil zbraň na Nikenena: „Sednout na gauč!“

Nikenen polkl naprázdno a poslechl.

„Ty si sedni vedle do křesla!“

Sanchez zapadl do pohodlného ušáku. Když si Roye prohlédl blíž, viditelně zbledl. Ani on, ani Nikenen ale nezaregistroval, že si Roy kromě revolveru přinesl navlas stejnou krokodýlí aktovku, jaká zůstala ležet na koberci.

„Nějak rychle jsi mě pohřbil, Armando,“ pokáral Roy kapitána a usadil se do druhého křesla „Až je mi z toho smutno. Jakpak mě rozveselíš?“

Sanchez se zmohl jen na pokrčení rameny.

„Mám návrh,“ pokračoval Roy. „Zahrajeme si hru, kdo z nás tří je největší gauner. První vyloží trumfy tady pan velkopodnikatel,“ kývl na Nikenena. „Ten se choval ke svý dcerce jako k dojný kravičce, a když náhodou našla lepší rodinu někde na druhým konci vesmíru, tak se rozhodl, že si ji ukradne zpátky. Najal pilota, ale ten se s Anitou skamarádil a řekl, že do žádnýho únosu nejde. Je to tak?“

„To byste mi musel dokázat,“ sykl Nikenen.

„Já nejsem právník, abych potřeboval něco dokazovat. Prostě věřím tomu, co mi řekl dneska v noci ten pilot a před tím Anita a taky její táta.“

„Já jsem její táta!“ vykřikl Nikenen.

„Jo, povedenej papínek! Nechal jste toho pilota zmlátit a pak jste šel za slečnou Leclercovou, aby vám narychlo našla náhradníka. Nechápal jsem, proč takovou akci dělat v takovým presu, ale teď je mi to jasný. Ani já, ani slečna Leclercová jsme neměli mít čas na nasbírání informací. Je to tak? A nežvaňte mi zase o nějakým dokazování, tenhle soudce na ně není zvědavý!“ pozvedl Roy zbraň.

„Jo, je to tak,“ utrousil Nikenen.

„Bezvadný,“ usmál se Roy. „To lepší ale teprve přijde, že jo, Armando? Ty jsi mi poslal taxík bez klíčků, jen na jeden blbý čudlík, abych moh akorát sedět a čumět, jak si tady s komplicem děláte kšeftíčky. Potom, když jsi přes kameru v kluzáku viděl, že jsem se s Anitou taky skamarádil, jsi mi odpálil pod zadkem bombu, abych si ten únos nemoh rozmyslet. To byla největší sviňárna. Nejenže jsi tak nejspíš zničil jeden z tvých drahých průzkumných dronů, do kterýho jsi tu bombu nacpal, ale ještě jsi nás mohl oba zabít.“

„Oba zabít?“ vyskočil z pohovky Nikenen.

„Houby zabít!“ vykřikl Armando. „Udělal jsem patnáct simulací, abych věděl, že spadne jen ta část terasy, na který nestojí kluzák!“

„Sednout!“ usadil oba muže Roy za vydatné morální podpory soudců Smitha a Whessona, a potom se otočil na Sancheze: „Akorát jsi nepočítal s tím, že zaparkuju Stearmana až na konci terasy a že nebudu měkký využít ke startu to tisícimetrový převýšení, když mi z ranveje zbylo posledních pět metrů.“

„Počkat,“ skočil mu do řeči Nikenen. „Jestli vás dobře chápu, tak je Anita pořád u Johanssona.“

„Jo, to je,“ usmál se Roy. „Mám jí zavolat, aby vám řekla osobně, že se k vám nechce vrátit?“

„Co jste mi to tedy žvanil o mrtvým pilotovi a o tom, že je Anita na nějaký ruský lodi?“ popadl Nikenen Sancheze za košili a zvedl ho z křesla. Ten se po něm ohnal a vzápětí se oba váleli po koberci.

„Ty hajzle!“ křičel Nikenen. „Málem jsi mi zabil dítě a ještě mě chceš obrat o prachy?“

Sanchezova pěst dopadla na jeho nos dřív, než stačil přidat další výčitky. Hned nato se první materiální obětí pokračující bitky staly dveře do koupelny.

Roy chvíli naslouchal hluku zápasu, zvedl z podlahy aktovku a spokojeně se usmál: „Řekl bych, že soutěž o největšího gaunera vyhrávám já.“

Potom odkráčel z apartmánu za zvuku tříštěného zrcadla a řady nadávek, pronášených jak ve španělštině, tak švédštině.

Na chodbě se zastavil vedle velitele přepadového komanda a vrátil mu revolver.

„Zjistil jste, co jste potřeboval, amigo?“ zeptal se Roye sympatický, dobře podplacený  major.

„Jasně, pod tíhou důkazního materiálu vyklopili všechno,“ pozvedl Roy aktovku. „Můžete na ně vlítnout.

O deset minut později odváděli policisté v poutech Harmona Nikenena i Armanda Sancheze. Oba muži byli ještě téhož dne obviněni ze zločinného spiknutí, organizování únosu, pokusu o dvojnásobnou vraždu, ničení majetku výzkumné společnosti a záměrné devastace přírodních hodnot. Soudu i advokátům bylo od samého začátku vše jasné, a tak byl proces uzavřen i na zdejší poměry velmi rychle a oběma provinilcům se dostalo cti na celkem dlouhou dobu využívat služeb vyhlášeného nápravného zařízení zvaného Porto Negro. Jen jeden detail se nikdy nepodařilo uspokojivě vysvětlit – jakou roli v tomto případu hrála aktovka z krokodýlí kůže plná lávových kamenů, nalezená v hotelovém apartmánu, v němž byli oba zločinci zatčeni.

 

Roy ubral plyn a Catalina začala klesat k hladině zálivu. O chvíli později rozkrojil její kýl vodní hladinu a pak létající člun zvolna zamířil k molu. Na jeho konci celou dobu pozorovala excelentní přistávací manévr mladá žena v modrobíle proužkovaných minišatech.

Letoun konečně zastavil, motory ztichly a pilot otevřel kabinu.

„Vidím, Royi, že si umíte užívat,“ usmívala se Sophie Leclercová.

„Včera mi komandér Olson poslal zprávu, že se náš křižník zdrží na oběžné dráze Lostris ještě tři týdny, a prodloužil mi o tu dobu dovolenou. Tak jsem si pronajal Catalinu, abych si užil všechny krásy okolních ostrovů.

„Ale dneska jste si užíval někde dál. Čekám tady na vás víc než dvě hodiny.“

„Trpělivost přináší růže,“ řekl Roy a pokývl na Sophii, aby nastoupila do kabiny.

Poslechla ho, usadila se na křesle druhého pilota a Roy jí položil na klín krokodýlí aktovku.

„Děkuji za zapůjčení, Sophie.“

„K čemu jste ji vlastně potřeboval?“ zeptala se.

„Mám od narození takovou užitečnou schopnost. Pamatuji si detaily a ve správný okamžik je dovedu využít k vlastnímu obohacení.“

Potom významně mrkl na aktovku a Sophie nahlédla dovnitř. Na dně se lesklo pět zlatých investiční cihliček.

„Váš podíl na zisku,“ usmál se Roy.

„Ó, nečekala jsem, že umíte být tak velkorysý. I když, jak vás znám, tak to určitě není polovina, jak by se na první pohled mohlo zdát.“

„Znáte mě velice dobře, ale když vezmu v potaz vaši zálohu od Nikenena, která bezpochyby propadla ve váš prospěch, tak to vlastně polovina je.“

„Také mě pomalu začínáte poznávat,“ řekla Sophie. „A navíc máte skvělý talent na celý den zmizet všem sledovacím systémům. To jste tak dobrý programátor?“

„To zdaleka ne. Ale mám ostré štípací kleště a vím, který drátek s nimi přecvaknout, abych měl klid na plnění dětských snů.“

„Můžu se zeptat, o čem jste snil jako malý kluk?“

„Strašně moc jsem chtěl být pirátem, doplout s plachetnicí na opuštěný ostrov a tam pod nejvyšší palmou zakopat truhlici plnou zlata. Dnes jsem si to konečně splnil.“

„A namaloval jste tajnou mapu?“ zeptala se Sophie. „To byste měl, to piráti dělají.“

„Namaloval,“ mrkl na dívku Roy. „Jestli chcete, tak vám ji ukážu. Co si za tím účelem vyrazit na nějakou opuštěnou romantickou pláž?“

„Nemáte na Zemi náhodou přítelkyni?“

„Mám, ale nikdy nebyla proti tomu, abych jiným ženám ukazoval tajné mapy.“

„Vy jste ale filuta.“

„Tak zítra v sedm ráno tady na molu?“

„Platí,“ souhlasila Sophie. „Ale napřed vám musím udělat ještě jednu čistě obchodní nabídku.“

„Ale ne,“ pozvedl ruce Roy.

„Hodí vám to sto dolarů za den plus náklady. Mluvila jsem s panem Johanssonem a taky s Anitou. Moc ráda by se svezla v něčem takovém,“ ťukla Sophie na okraj palubní desky Cataliny.

„Stovku denně plus náklady? To beru!“