Lovec Ando a jeho sestra Ioni z kmene Danaků jako malé děti vyslechnou příběh o dalekém kraji, ve kterém je možné uprostřed ponuré pahorkatiny najít tajemný vrch – Mluvící horu. Její nepochopitelný a děsivý hlas zahání do okolních mokřadů všechny, kteří by chtěli odhalit její tajemství a získat sílu kouzel, které do jejího nitra ukryli šamani prastarého kmene Zamorů. Ando a Ioni však vyslechnou i druhou část příběhu o pohostinných lidech z kmene Bakirů, kteří žijí nedaleko pahorkatiny v krásném údolí plném zvěře. Danačtí sourozenci se jako dospělí vydávají do tohoto kraje, za dramatických okolností se setkávají s bakirskou dívkou Tilly a poté se stanou váženými hosty bakirského kmene. Záhy jsou ale zataženi do nebezpečné hry o moc. Pouštějí se do pátrání po příčině smrti dětí bakirského náčelníka, pokoušejí se odhalit tajemství strašlivého démona savany a nakonec se spolu s novými přáteli vydávají hledat Mluvící horu. Úspěch jejich výpravy je tentokrát otázkou života a smrti, a navíc vůbec není jisté, jaká další nebezpečí je na jejich výpravě čekají.
Mluvící hora je příběh plný dobrodružství, napětí a nečekaných dějových zvratů, a rovným dílem oslovuje všechny věkové kategorie milovníků tohoto žánru.
Kniha s vůní fantazie
Andova mysl se zdráhala uvěřit tomu, co viděly udivené oči. Deset, možná patnáct neskutečně vysokých stromů se vypínalo k jasné obloze.
„Jsou vyšší než kopce za naším táborem,“ zašeptal. „Ne, jsou vyšší, než dva takové kopce na sobě.“
Dech ale brala nejen velikost stromů, ale i jejich zvláštní vzhled. Mohutné válcové kmeny nepokrývala kůra, ale několikaboké barevné pláty, které jako by někdo vyjmul z krunýře obrovité želvy. A teprve vysoko, převysoko, snad až na okraji samotného nebe, se rozpínaly trsy vykrajovaných, temně zelených listů.
„Želví stromy,“ zašeptal Ando. „Tak bychom je nejspíš mohli pojmenovat.“
Kniha s vůní dobrodružství
Opatrně našlapoval na vrcholky kamenů, aby ani zrnko písku nevrzlo pod jeho nohou. Naklonil se až k větvím pokrytým drobnými lístky a množstvím žlutých kvítků. Teď už viděl do nitra keře a zblízka si mohl prohlédnout pokroucené kmínky pokryté krabatou kůrou. Mezi zelení však nebylo ani památky po odlišné šedi netvora ze vzdálené kotliny. Nebo snad stvůra dokáže měnit barvy i podobu? Jednou je hranatým šedým kamenem, podruhé zas žlutým valounem, napůl zasypaným spadanými lístky? Cítil, jak jej polévá studený pot. Jen kousek od něj jeden takový balvan leží ve stínu rozkvetlých větviček! Také Ioni už zahlédla, co jej upoutalo. Nesmí váhat! Nesmí čekat, až se kámen promění ve vražednou bestii!
Kniha s vůní přátelství
„Ioni, vezmi si ten přívěsek,“ otočila se Tilly k Andově sestře. „Znázorňuje nejkrásnější květ, jaký kvete v našem údolí. Tambovi trvalo mnoho dní, než ho vyrobil. Lepší památku na Bakiry ti nikdo nedá!“
Potom natáhla ruce a zavěsila lesklý květ na Ionin krk.
„Budu ho nosit na srdci, abych nikdy nezapomněla,“ poděkovala Ioni a políbila ji na čelo.
Kniha s vůní odvahy
„Chodili jsme tam čtyři dny. Potom bratr konečně zahlédl, jak se lvi blíží, a dal mi znamení. Umí napodobit hlasy mořských ptáků. Já jsem se splést nemohla, ale lvi nepoznají, že takoví ptáci nad savanou nelétají. Připravila jsem se, a když se šelmy připlížily blíž, dal mi bratr další znamení. V tu chvíli se lvi vrhli do útoku, ale já jsem už šplhala na strom.“
„Lvi ale také umějí vylézt na strom!“ nechal se dívčiným vyprávěním strhnout Gofi.
Knihu Mluvící hora si můžete koupit va vašem oblíbeném knihkupectví nebo si ji objednat na některém z osvědčených e-shopů.
V prodeji je též elektronická verze knihy ve formátech e-pub a mobi.
Kapitola první:
Mulungův příběh
„Mulunga připlul! Slyšíš, Ioni? Je tady Mulunga!“
Ando zamával na svoji sestřičku a rozběhl se po zlatavé pláži, až voda stříkala od jeho bosých nohou.
„Mulunga je v našem táboře,“ oddechoval, když se zastavil vedle dlouhovlasé dívenky, která seděla v písku a dlaní leštila velikou lasturu.
„Podívej se, Ando, co jsem našla,“ ukázala mu lesklý vnitřek mušle.
„Je nádherná,“ prohlížel si chlapec dívčinu novou hračku.
„Vidím se v ní jako v jezírku pod kopcem,“ řekla Ioni a kývla ke konci pláže, kde se mezi stromy tyčily vysoké stany tábořiště kmene Danaků.
„Zahlédla jsem jeho plachetnici,“ řekla Ioni. „Ale byl sám.“
„Já vím, že se vrátil sám.“
„Moc jsem se bála, že se nevrátí vůbec. Nelíbili se mi lidé, kteří s ním cestovali.“
„Nelíbili se ti?“ zasmál se Ando. „A Mulunga se ti líbí?“
„Mulunga ano. Je obrovský a silný. Pamatuješ na jeho vyprávění o leopardovi, z jehož kůže mu ženy ušily oblek? Prý ho zardousil jednou rukou! A také má krásný náhrdelník.“
„Řeknu všechno otci,“ laškoval chlapec. „Až vyrosteš, dá tě Mulungovi za ženu a on si tě odveze do země za mořem. A cestou celá zčernáš, abys vypadala jako on…“
„Boko měl zlé oči,“ přerušila jej Ioni.
„Ty si pamatuješ jméno toho člověka?“
„Pamatuji si jméno každého, kdo připlul do našeho tábořiště.“
„Třeba ho Mulunga někde nechal,“ zamyslel se Ando. „Možná si také všiml, že má zlé oči.“
„Možná ho zabil,“ zašeptala Ioni. „Možná zabil i Dibingu. Toho druhého společníka, víš? Ten se mi také nelíbil.“
„Já vím, jak jsi vybíravá. Nikdy si nevybereš muže, až budeš velká.“
„Oba měli jen nože,“ přeslechla Ioni bratrův další pokus o žert. „Nože nosí jen zrádci. Říká to náš otec. Opravdový muž musí mít dlouhý oštěp, luk a spoustu šípů.“
„Mulungovy zbraně jsou krásné,“ souhlasil s dívenkou Ando. „Až budu velký, udělám si stejně silný luk a také oštěp s ostrým hrotem!“
Ioni odložila mušli do písku a pohlédla na bratra: „Uděláme si také plachetnici, jakou má Mulunga?“
„Naučím se stavět i lodě.“
„Mulungova loď se mi moc líbí,“ zasnila se znovu dívka. „Závidím mu, že s ní může doplout na druhý konec moře.“
„Také bys chtěla někam plout?“
„Chtěla,“ přikývla Ioni a v očích se jí zaleskly slzy. „Chtěla bych odplout za naší sestřičkou.“
Ando objal dívenku kolem ramen a zašeptal: „Nemůžeme za ní odplout. Tam, kde je teď, se nedá doplout na žádné lodi. Říkali to otec i matka. A také starý Nati. A ten zná všechny země za obzorem.“
„Já vím,“ špitla Ioni a vstala z písku. „Půjdeme do tábora? Přivítáme se s Mulungou?“
„Napřed ti ale dám dárek,“ řekl Ando a sáhl do mošny upletené z tenkých proutků, kterou měl přehozenou přes rameno.
„To je bano!“ rozzářily se dívce oči.
„Určitě bude létat lépe než to, které jsi minule ztratila v moři,“ usmíval se chlapec a podal sestřičce ploché zahnuté dřevo, pomalované pravidelným vzorem, jaký má na křídlech největší mořský orel.
„Kdo je vyrobil? Náš otec?“ prohlížela si dívka bano se stejným zaujetím jako před tím lesklou lasturu.
„Já! Otec mi radil, ale jinak jsem je vyřezal sám!“
Ioni beze slova vstala z písku, chytila bano za delší rameno do prstů a hodila je nad moře. Dřevo se roztočilo, vzneslo se k obloze, opsalo ladný oblouk, přelétlo nad hlavami dětí a dopadlo do písku daleko za jejich zády.
„Házíš příliš vysoko,“ poučil dívku Ando.
Ioni se otočila, rozběhla se k místu, kam dopadlo bano, a potom ho znovu hodila nad moře. Tentokrát musela uskočit, aby ji vracející se dřevo nezasáhlo.
„To bylo mnohem lepší,“ pochválil ji bratr.
Na třetí pokus se dívce podařilo přilétající bano srazit dlaní na pláž. Zvedla je z písku a rozběhla se k tábořišti. Po pár krocích se otočila a zamávala na Anda: „Děkuji ti za dárek!
Stín kopce nad tábořištěm Danaků se protáhl k okraji pláže, ztichly cikády cvrkající ve větvích sosen, hejna mořských ptáků se usadila na skaliscích na opačné straně zátoky. Blížila se noc. Tábořiště však žilo, jako by začínal nový den.
Muži nanosili k ohništi hromadu dřeva a nalámaného suchého rákosí, ženy rozestavěly vyřezávaná sedátka a na volná místa rozprostřely kůže. Všude mezi tím se pletly děti, které se nemohly dočkat slavnostního okamžiku, kdy z náčelníkova stanu vyjde vážený host jejich kmene. Konečně vysloužilý rybář Nati od plamínku kahance zapálil hrst rákosí a záhy vzplály i smolné borové větve. A tam už přichází statečný cestovatel Mulunga! Dnešního večera nenechává posluchače čekat. To bude určitě vyprávět dlouhý a napínavý příběh!
Obrovský černoch se usadil na leopardí kůži, odložil vedle sebe luk, toulec plný šípů a dlouhý oštěp se štíhlým hrotem. Všichni mladí chlapci čekali na tuto chvíli. Konečně si mohou zblízka prohlédnout Mulungovy skvělé zbraně!
Nati přihodil do plamenů hrst větví, Mulunga se s úsměvem na rtech rozhlédl po dětech, tísnících se kolem něj, a potom se zeptal: „Co myslíte, je pořád co objevovat v dalekých krajích?“
„Co jsi zažil tentokrát? Vyprávěj, Mulungo! Vyprávěj nám o svém dobrodružství!“
„Tak poslouchejte! Daleko za mořem, pod velkou zelenou hvězdou, leží země, jakou si nedokážete ani představit. Vyprávěli mi o ní moji druzi, s nimiž jsem minule připlul. Jen ten z vás, kdo si první vzpomene na jejich jména, se dnešního večera může ptát na cokoliv.“
„Boko!“
„Dibinga!“
Ando a Ioni vykřikli jména současně a Mulunga s úsměvem na rtech přikyvoval: „A co dalšího si ještě pamatujete?“
„Pamatuji si Bokovy oči,“ ozvala se Ioni. „Byly zlé.
„Jsi bystrá dívenka,“ pochválil ji Mulunga.
„Co se stalo s Bokem?“ hořel nedočkavostí Ando.
„A kde je Dibinga? Zůstali v daleké zemi? Sežral je lev nebo krokodýl?“
„Nebo jsi je zabil ty, když tě zradili?“ dodala Ioni.
„Poslouchejte, co všechno se na naší cestě seběhlo,“ zvedl Mulunga ukazovák. „Několik dní nás obklopovalo jen širé moře, než jsme dopluli k pustým ostrůvkům, porostlým jen trnitým křovím. Večer se z oparu vynořil mnohem větší ostrov s kouřící horou a dalšího rána se přes celý obzor táhla pevnina. Po dvou dnech cesty podél pobřeží mi Boko s Dibingou ukázali cíl naší plavby – klidnou zátoku pod špičatou horou se strmými svahy. Když slunce stálo nad našimi hlavami, vystoupili jsme na vrchol hory, abychom se rozhlédli po neznámém kraji. Celý jej však zakrývala mlha, která se rozpustila až krátce před soumrakem. Teprve tehdy se cizí země zjevila našim očím.“
„Jak ta země vypadala?“ zeptala se nedočkavá Ioni.
„Byla to zvláštní země,“ řekl Mulunga. „Kam až oko dohlédlo, tyčily se holé vršky. K obloze jich čnělo tolik, že by je nikdo nedokázal spočítat. Některé nízké, jiné vyšší, mnoho jich stálo osamocených, jiné spojovaly dlouhé ostré hřbety a v údolích mezi nimi se lesklo mnoho mokřadů a jezírek. Avšak směrem, kterým zapadá slunce, se zvedalo jen několik nízkých návrší a za nimi začínal rozlehlý močál. Nikdy před tím jsem neviděl tak ponurý kraj.“
„Co jsi hledal v takové pustině?“ zeptal se Ando.
„Proč ses kvůli holým kopcům a bažinám plavil na druhý konec moře?“
„Nenavštívil jsem ten kraj kvůli obyčejným pahorkům a bažinám,“ řekl Mulunga s tajuplným úsměvem na tváři. „Skrývá se v něm ještě něco, kvůli čemu by možná stálo za to plout mnohem dál.“
„Co to je?“ zašeptal Ando.
„V srdci té pahorkatiny stojí Mluvící hora!“
„Mluvící hora?“ podivila se Ioni. „Proč má takové jméno?“
„V tom podivném kraji je většinou ticho a klid,“ řekl Mulunga. „Ale někdy se ozve hlas Mluvící hory a potom se dějí strašlivé věci! Víš, holčičko, její hlas nezní jako řev lva, a ten by ti určitě nahnal veliký strach. Také syčení kobry je děsivé a troubení rozzuřeného slona ještě strašnější, ale hlas Mluvící hory nahání mnohem větší hrůzu! Nezní totiž v uších, ale přímo ve tvé hlavě, ve tvých útrobách. A když se ozve, srdce se ti sevře děsem a nohy se samy rozběhnou. Musíš utíkat tak dlouho, dokud nepadneš vysílením.“
„A slyšel jsi ten hlas, Mulungo?“ ozval se Ando.
Černý obr se zhluboka nadechl, chvilku mlčel a potom se naklonil blíž k dětem: „Ano! Já jsem ho slyšel!“
„Proč Hora mluví?“ zeptala se Ioni.
„To je starý příběh,“ pokračoval Mulunga.
„Vyprávěli mi ho Boko a Dibinga. Mluvili o kmeni jménem Zamoro, který v dávných dobách žil v místech dnešních bažin. Tehdy to ale byl přívětivý kraj plný zvířat a nádherných lesů. Zamorové byli velmi pracovití, ale také moudří a zvídaví. Jejich šamani ovládali úžasná kouzla, o jakých se nám ani nezdá. Ale jednoho dne se otřásla země a potom ještě mnohokrát. Na některých místech moře ustoupilo daleko od břehu, jinde naopak pohltilo kus lesa nebo pláže. Některé vrchy se propadly do země a jiné se zdvihly k nebi. Nakonec celý kraj pukl vejpůl a ze vzdálených hor začala vytékat kalná páchnoucí řeka. Její voda se nedala pít, nežily v ní žádné ryby a najednou ani neměla kudy odtéct do moře. Nádherný kraj Zamorů proměnila v bažiny, ve kterých se dařilo jen komárům. Zalila i celou pahorkatinu a v údolích mezi kopci vytvořila mnoho jezírek a mokřadů, než si její voda konečně našla cestu k moři. Zamorové se vydali hledat nový domov a nyní prý žijí ve vzdálené zemi vysoko v horách. Nepotkal jsem však nikoho, kdo by k nim znal cestu. Avšak před tím, než nadobro odešli ze vznikajícího močálu, ukryli do Mluvící hory všechna kouzla svého kmene, aby byla k užitku i jiným lidem. Získá je však jen ten, kdo nejprve umlčí hlas Mluvící hory. Mnoho odvážných mužů se o to prý pokusilo, ale nikdo neuspěl. Někteří Horu nenašli, jiní zabloudili do bažin a nikdo už o nich neslyšel, ale další dospěli velice blízko a uviděli ji na vlastní oči. Ale Hora vždy promluvila a její hlas všechny odvážlivce zahnal daleko mezi okolní kopce.“
„Proč lidé tolik touží po síle zamorských kouzel?“ zajímala se Ioni.
„Ta síla je prý tak veliká,“ řekl Mulunga, „že člověk s její pomocí dokáže porazit i smrt!“
„Proto ses vydal hledat Mluvící horu?“ zeptal se Ando. „Abys získal věčný život?“
„Nikdo nežije věčně,“ odpověděl Mulunga. „Smrt nakonec vyhraje nad každým. Ale někdy přichází příliš brzy. Zamorové však ovládali kouzla, která dokázala každému člověku zajistit dlouhý a bezpečný život. Ale po tom toužili Boko a Dibinga, já jsem chtěl odhalit nové tajemství, stejně jako jsem rozluštil záhady jiných vzdálených zemí.“
„Co se dělo, když jste přistáli?“ ozvala se neúnavná Andova sestřička. „Vydali jste se na cestu k Mluvící hoře?“
„Utábořili jsme se pod špičatým vrcholem, o kterém jsem před chvílí mluvil. Boko s Dibingou mě ujišťovali, že Mluvící hora není od těchto míst daleko a cesta k ní netrvá ani jediný den. Také tvrdili, že brzy nastane nejvhodnější čas ji hledat. Začne období větrů, které rozpustí věčnou mlhu, v níž bychom rychle zabloudili. Ptal jsem se jich, jestli se nebojí hlasu Hory. Oni ale řekli, že ho tři silní muži dokážou umlčet. Proto dlouho hledali vhodného společníka, který by se s nimi vydal do pahorkatiny. Dibinga mi také ukázal směr, kterým k Mluvící hoře dojdeme. Měli jsme ho udržet podle vysokého špičatého kopce, který byl vidět daleko na obzoru.
Také mě zajímalo, jak Mluvící horu poznáme. Boko tvrdil, že má dva vrcholy, které spojuje prohnutý hřbet, a prý se jí nepodobá žádný další kopec v celé pahorkatině. Není ale příliš vysoká, skrývá se mezi ostatními vrchy a je možné ji spatřit teprve tehdy, až k ní člověk přijde velice blízko. Všechno to znělo důvěryhodně, a tak jsem se bez obav uložil k spánku. Jenže ráno jsem se probudil v našem tábořišti sám!“
„Boko a Dibinga tě zradili!“ vyhrkla Ioni.
„Ano, je to tak,“ přikývl Mulunga. „Škoda, že jsi mi o Bokových zlých očích neřekla už tehdy. Ti dva lotři v noci odešli a nechali mě na pustém pobřeží samotného. Odnesli zbraně, zásoby jídla i věci na rozdělání ohně, odvázali plachetnici a odstrčili ji od břehu. Snad si mysleli, že tam zahynu hlady nebo zoufalstvím. Naštěstí byli příliš zbabělí na to, aby mě ve spánku rovnou zabili.“
„Co jsi udělal?“ zeptal se Ando.
„Co bys udělal ty?“ odpověděl Mulunga jinou otázkou.
„Pokusil bych se doplavat k lodi. Pokud neměla napnutou plachtu, nemohl ji vítr zahnat příliš daleko.“
„Jednou z tebe bude moudrý muž, Ando z kmene Danaků,“ pochválil hocha cestovatel a pokračoval: „Z vrcholu nejbližšího pahorku se mi naskytl výhled na moře, avšak plachetnice již byla daleko. Spěchal jsem tedy ke břehu a nedbal toho, že voda byla studená a jistě se v ní skrývaly mořské obludy. Tentokrát jim moje myšlenky nepatřily, všechno úsilí jsem věnoval tomu, abych doplaval k lodi. Trvalo mi to čtvrt dne.
Na palubě jsem poznal, že Boko s Dibingou odnesli také pitnou vodu, pokrývky a pletené provazce. Z lodi zmizely i všechny louče. Ti zrádci si s nimi v noci nejspíš chtěli svítit na cestu, aby se neutopili v mokřadech. Ale plavidlo bylo nepoškozené. Stačilo napnout plachtu a přistát zpátky v zátoce.“
„Jsi tak silný a statečný,“ řekla Ioni s obdivem v hlase.
„Toužil jsem odhalit tajemství Mluvící hory,“ pokračoval Mulunga. „A také jsem chtěl dostihnout ty dva lháře, zakroutit jim krky a dostat zpět své zbraně. Nedbaje mlhy, která opět zakryla celý kraj, spěchal jsem po jejich stopě. Vedla mě po celý zbytek dne, ale jiným směrem, než který včera ukázal Dibinga. V cestě mi stály kopce a pahorky, přebrodil jsem mnoho mokřadů a kalužin, ale před západem slunce mi stopa zmizela mezi jezírky s kamenitými břehy. Nikde nebyl kousek bláta, do nějž by ti zrádci otiskli svoji nohu, nikde nerostlo jediné stéblo trávy, které by ohnuli a naznačili mi, kudy jít dál.
Nocležiště mi poskytla holá zem a ráno jsem se vydal do neznáma. Chvílemi jsem pro hustou mlhu sotva viděl na cestu, jindy z ní vystoupily obrysy okolních kopců. Zatažená obloha nedávala tušit, kde je slunce. Občas se mě zmocňoval dojem, že se co nevidět objeví mořský břeh, ale byl to jen klam. Nad mokřady občas zakroužil pták a rákosí zapraskalo pod kopýtky prchající antilopy. Dokázal bych je ulovit, ale neměl jsem čím. Sužoval mě stále větší hlad, žízeň stěží zahnalo několik hltů dešťové vody v kamenitých prohlubních. Opustila mě i touha po pomstě, vždyť Boko s Dibingou možná sami nalezli smrt v některém ze zrádných mokřadů. Moji mysl naplňoval jen vztek na vlastní nerozvážnost, která mě přivedla do toho strašlivého kraje.
Třetího dne, záhy po východu slunce, jsem se vydrápal na nevysoký skalnatý hřeben a v mlze spatřil obrysy vrchu, jehož podoba mi byla povědomá z vyprávění mých bývalých průvodců…“
„Mluvící hora!“ vyhrkla Ioni.
„Ano! A byla tak blízko! Ale kde hledat původce jejího hlasu? Na vyšším vrcholu, špičatém a pravidelném, nebo na tom druhém s kamenitým temenem a oblými svahy? Či je snad její tajemství ukryto hluboko pod ní? A jak potom získám sílu zamorských kouzel?
Po chvíli váhání a přemýšlení nad poslední otázkou mě napadlo, že celý příběh o kmeni Zamorů a Mluvící hoře je jen výmyslem a já se dívám na další z obyčejných kopců. Kdo ví, co Boko s Dibingou vlastně chtěli v tomto podivném kraji najít.
Potom se to stalo.
Celé dny bloudění pahorkatinou byla obloha zatažená těžkými mraky a nejmenší vánek nepohladil moji tvář. Období mlh však končilo a počasí se každým dnem muselo změnit. A toho ponurého rána se skutečně změnilo. Zvedl se vítr. Nejprve jen několik lehkých závanů, ale potom se mraky nad mojí hlavou daly do pohybu. A v tu chvíli Hora promluvila!“
„Co jsi udělal?“ zašeptala sevřeným hláskem Ioni.
„Do té chvíle jsem si nedovedl představit, jakou hrůzu dokáže přinést její hlas. Holýma rukama jsem bojoval s dravými zvířaty, čelil bouři uprostřed nekonečného moře, a nikdy se mě nezmocnil opravdový strach. Najednou se však všechno rozechvělo tím strašlivým tónem. Zněl jím celý močál, moje hlava, moje útroby. A myslí mi letěla jediná věta – uteč co nejdál od toho hrozného místa!
Na úprku jsem zakopával o kameny, padal do kalužin, klopýtal do svahů a mnohokrát se skutálel ze srázu, než jsem celý potlučený padl vyčerpáním a v mrákotách zůstal ležet na dně mělkého údolí.
Nadešel nový úsvit, všude ležela mlha a vzduch se opět ani nepohnul. Včerejší vichřice však odnesla moji touhu po odhalení tajemství Mluvící hory. I když byli Boko s Dibingou zrádci, v jednom měli pravdu. Jako bych znovu slyšel jejich slova: Kdo jednou uslyší hlas Hory, nikdy nenajde odvahu ji znovu hledat. I já jsem v tu chvíli prahl po jediném – najít mořský břeh, nasednout na loď a vrátit se domů.“
„Ještěže se ti to podařilo,“ vzdychla Ioni. „Bylo by mi smutno, kdyby ses k nám nikdy nevrátil.“
„Jak jsi dokázal najít moře?“ zeptal se Ando.
„Nespěchej, hochu,“ zchladil jeho netrpělivost černý vypravěč. „To je jen polovina příběhu. Nad pokrývkou řídnoucí mlhy prosvítala jasná obloha a přede mnou se tyčil vysoký kopec. Vyrazil jsem vzhůru a s východem slunce jsem stanul na jeho vrcholu.“
„Co jsi uviděl?“ vyhrkla Ioni.
„Všude se opět tyčily pahorky, kopce a strmé holé hřbety. Daleko za nimi se však přes celý obzor táhl mnohem vyšší skalnatý sráz. Ztrácel se v oparu, který lehký vánek nedokázal rozpustit, o to mohutnější a tajemnější se jevil mým očím. Zaváhal jsem. Moře bezpochyby zůstalo za mými zády, ale přede mnou ležel neznámý kraj, který čekal, až odhalím všechna jeho tajemství!“
Mulungovy oči jen zářily nadšením.
„Ty ses nevrátil k moři,“ zašeptala Ioni.
„Žádný velký cestovatel by se nevrátil,“ usmál se na dívku odvážný vypravěč. „Vykročil jsem vstříc ohromnému kamennému valu a proplétal se mezi stále nižšími vršky. Potom mi cestu přehradil klikatý potok s břehy porostlými svěžím zeleným rákosím. V průzračné vodě plavaly ryby, na písčinách se slunili krokodýli, ve větvích stromů posedávali barevní papoušci. Mlha sice zhoustla, ale potok mě spolehlivě vedl blíž k nebetyčnému srázu, který se v ní rychle ztrácel. V té době jsem zahlédl zvláštní stromy. Podobaly se palmám s mohutnými rovnými kmeny a širokými korunami střapatých listů. Čněly nad vrcholky kopců po mé levici.“
„Žádná palma nemůže být tak vysoká,“ nakrčila nosík Ioni.
„Možná to nebyly palmy,“ řekl Mulunga. „Mlha zhoustla a podivné stromy mi zmizely z očí. Navíc se blížil večer, tak dlouhá byla pouť ke skalnatému srázu. V cestě mi ale stál nevysoký pahorek, na jehož temeni se tyčilo několik červených skalisek, rozrytých hlubokými puklinami. Jedna z nich mi poskytla bezpečné nocležiště.“
„Co se stalo dalšího dne?“ hořela netrpělivostí Ioni.
„Šel jsem dál po břehu potoka. Vyvěral z lesnatého údolí na vrcholu srázu a voda poskakovala dolů po kamenných stupních. Potom se mi srdce rozbušilo vzrušením. V trávě se klikatila stezka, bezpochyby vyšlapaná lidmi. Touha objevovat mě hnala vzhůru.“
„To ses nebál, že narazíš na cizí lovce?“ podivil se Ando.
„Kdybych se bál, nikdy bych nic neobjevil,“ řekl Mulunga. „Ale máš pravdu, hochu. Na okraji lesa se záhy skutečně objevili lidé.“
„Boko s Dibingou!“ vyhrkla Ioni.
„Ne, děvenko. Uviděl jsem čtyři dobře ozbrojené lovce a dvě starší ženy. Když mě zahlédli, ukryli se ve stínu stromů, ale potom mi dva muži vykročili vstříc. Šli beze zbraní, ale jejich druhové by mě šípy a dlouhými oštěpy snadno dokázali zabít na dálku. Vstoupil jsem do jejich loviště a mnoho cizinců se k návštěvníkům nechová tak přátelsky jako Danakové. Nezdálo se však, že by mi lovci chtěli ublížit, a tak zvědavost zvítězila nad obavami.“
„Byli to hodní lidé?“ zeptala se Ioni.
„Ano,“ přikývl Mulunga. „Mluvili řečí lidí z druhého konce savany, takže jsem rozuměl mnoha jejich slovům. Nabídli mi sušené maso a pramenitou vodu a potom jsme se údolím vydali do jejich tábora. Málokdy před tím jsem viděl tak nádherná místa. V korunách stromů zpívali ptáci, na květech se hemžili lesklí barevní brouci a na březích potoka se pásli velicí nosorožci.
Kousek před táborem se zvedal travnatý kopec, z jehož vrcholku se mi naskytl výhled na krajinu nad kamenným valem. Do nedohledna se vlnila zelená savana, porostlá tu hustými křovinami, tam zas osamělými stromy zvláštního vzhledu, kterým jsem ani nedokázal dát jména. Všude jsem ale viděl mnoho známých zvířat – ve větvích stromů šplhaly opice, z vysoké trávy vykukovaly hřbety antilop, buvolů a savanových koní, ve stínu tlustého baobabu odpočívala smečka lvů. Daleko na obzoru se k nebi tyčily mohutné hory, jejichž vrcholky sahaly vysoko nad mraky a třpytily se sněhem. Od nich se k okraji savany táhla jiná údolí, z nichž nejbližší bylo podobné klikaté jizvě zarostlé hustým lesem. Moji hostitelé mě později nabádali, abych do těch míst nikdy nechodil. Prý tam přebývají duchové mrtvých.“
„Nepatřili Boko a Dibinga také k těm cizincům?“ zeptala se Ioni.
„To určitě ne. Víš přece, jak ti černí zrádci vypadali. Ale moji noví přátelé Bakirové, jak si jejich kmen říká, jsou bílí, mnozí mají světlé vlasy a jejich ženy vynikají nesmírnou krásou,“ zakoulel Mulunga očima, aby zdůraznil poslední slova. „Malé Ioni se ale nevyrovná žádná z nich,“ dodal po chvilce, když viděl, jak se dívenka zakabonila.
„Mají Bakirové tak dobré zbraně jako my?“ zeptal se Ando, kterého v tu chvíli zajímaly jiné věci než pohledné tváře bakirských žen.
„Bakirové nosí dlouhé luky, ale jejich šípy se vašim nevyrovnají. Někteří lovci ale házejí těžké oštěpy s ostrými kamennými hroty, kterými dokážou ulovit i velikou antilopu. Také jsou velice odvážní. Ani smečky lvů se nebojí, když jich jde do savany několik a jsou dobře ozbrojeni.“
„A co dělají jejich dívky?“ zajímala se Ioni, která už zapomněla na Mulungův obdiv k jiným ženám.
„Také umějí házet banem?“
„Bakirové neznají bano,“ zavrtěl hlavou Mulunga. „Ale některé jejich ženy se dobře vyznají v bylinách a jiné malují úžasné obrazy zvířat a květin. Další zase vyrábějí nádherné ozdoby. Nevyrovnají se jim žádné z těch, které jsem si přinesl z dalekých krajů. I jejich tábor je velice krásný. Uprostřed roste prastarý dub a kolem něj stojí ve dvou kruzích stany, nedaleko teče bystrý potok, za ním je ohrada pro ochočené slony.“
„Pro ochočené slony?“ podivila se Ioni. „Nikdy jsem neslyšela, že by se slon dal ochočit.“
„Tohle jsou zvláštní sloni,“ řekl Mulunga. „Z tlamy jim trčí čtyři kly místo dvou. Ale jsou velmi klidní, nechají se od bakirských dívek hladit po chobotech, na noc se celé stádo shromáždí v ohradě a před úsvitem všichni sloni společně pijí z jezírka, které jim zřídili bakirští lovci.“
„Proč si Bakirové ochočili slony?“ zeptal se Ando.
„Aby chránili tábor před divokými šelmami,“ odpověděl Mulunga.
„Proč jsi nezůstal u jejich kmene?“ zeptala se Ioni. „Podle tvého vyprávění tam musí být krásně.“
„Ano, domov Bakirů je nádherná a bohatá země. Všude je dostatek zvěře i plodů a Bakirové jsou pohostinní a přátelští. Ale já nikdy nevydržím na jednom místě. Prožil jsem v táboře mnoho dnů, vyrobil si nové zbraně, ale pohled na vzdálené hory mi připomínal, že za obzorem jsou jiné neznámé země.
Moje myšlenky patřily i Mluvící hoře. Nikdy nezapomenu na tíseň, kterou ve mně vyvolal její hlas, a na tajemství, které má skrývat. Znovu mne přepadla touha je odhalit. Ptal jsem se tedy Bakirů, co vědí o pahorkatině a o tom tajemném kopci. Oni mi ale řekli, že kraj pod savanou je prokletý a nikdy do něj nechodí. Navštěvují jen bambusový háj na úpatí srázu. K němu vede stezka, kterou jsem objevil.
Nakonec jsem upustil od úmyslu vrátit se k Mluvící hoře. Nikdo z Bakirů nevěděl, kde ji hledat, a ani já bych k ní znovu nenašel cestu. Poprosil jsem tedy náčelníka, aby mi ukázal, jak se dostanu k moři. Byl to moudrý muž, který měl pochopení pro touhy velikého cestovatele, a tak mi vyhověl.
Bakirové mě zásobili jídlem i pitnou vodou a věnovali mi spoustu rovných a silných šípů. Čtyři zkušení lovci mě doprovodili pod skalnatý sráz a ukázali mi, kudy vede bezpečná cesta k moři.
Několik dní jsem šel podél úpatí srázu, nad nímž se prostírala savana plná zvěře. Když mi došlo jídlo, stačilo vystoupit podél některého z potoků a u prvního napajedla jsem snadno ulovil kořist.
Jednoho rána se na obzoru objevila hora se třemi ostrými vrcholky, za kterou mělo být podle bakirského náčelníka moře. Už se nedalo zabloudit. Ještě před západem slunce spočinula moje noha na černé kamenité pláži a několik dalších dnů trvala cesta k místu, kde jsem zanechal plachetnici. Pobřeží se zdálo být pusté, ale s novými zbraněmi jsem lehce ulovil mořské ptáky i ryby na prosluněných mělčinách.
Pod známou špičatou horou se nic nezměnilo, jen Boko s Dibingou zmizeli, jako by se mnou do těch končin nikdy nepřipluli. Netuším, jestli je pohltila bažina nebo zešíleli hrůzou, když uslyšeli hlas Mluvící hory. Loď čekala vytažená na břehu, dokonce ani plachty nebyly poškozené. Stačilo nasušit ryby, ze studánky nabrat zásobu vody a vyplout. Nedovedete si představit moji radost, když jsem na obzoru uviděl kopce nad vaší zátokou!“
Táborový oheň uhasl, statečný cestovatel Mulunga usínal v náčelníkově stanu a děti se rozešly do příbytků svých rodičů. Jen starý Nati stál na mořském břehu a díval se kamsi do dáli, ale potom se i on otočil a se spokojeným úsměvem na tváři zamířil po pláži ke svému stanu. Za celý život neopustil tábor Danaků, jen v dobách mládí se v malé bárce vydával na lov ryb k ústí nedaleké řeky. Nenechal si však ujít žádný z příběhů o vzdálených krajích, které různí cizinci vyprávěli u táborových ohňů. A když kmen dlouho nikdo nenavštěvoval, vyprávěl dětem vlastní příběhy. Ty se však odehrály jen v jeho nedozírné fantazii, která na rozdíl od skutečných zemí nemá žádné hranice.
„Ando, ty ještě nespíš?“ sykl, když si všiml hocha sedícího na pláži.
„Pořád myslím na to, o čem dnes vyprávěl Mulunga,“ odpověděl chlapec. „Až budu velký, postavím si loď se dvěma plachtami a vydám se na cestu. Navštívím kmen Bakirů a budu mezi nimi žít tak dlouho, dokud neodhalím tajemství Mluvící hory!“
„Ale vzdálené kraje jsou nebezpečné,“ namítl Nati. „Víš přece, kolik lidí se z nich nikdy nevrátilo.“
„Já vím,“ přikývl Ando. „Ale mně nestačí představy, tak jako tobě. Chci všechno vidět na vlastní oči. Močály, pahorkatinu, ochočené slony, domov Bakirů, Mluvící horu. Je to příliš silné, než abych jen tak seděl, díval se na moře a snil!“
„Jsi odvážný chlapec,“ pokyvoval hlavou Nati. „Ale než se vydáš na cestu, musíš vyrůst, naučit se spoustu dovedností a také řeč Bakirů. Jak bys chtěl mezi nimi žít, mluvit s nimi a ptát se jich na Mluvící horu?“
„Naučím se jejich řeč!“ napřímil se Ando. „Tvoji synové přece znají mnoho cizinců. Určitě mezi nimi bude někdo, kdo rozumí lidem z druhého konce savany.“
„To bude,“ přikývl Nati. „Ale naučit se cizí řeč není jednoduché. Vyžaduje to spoustu času a trpělivosti.“
„Mám velikou trpělivost! Mnoho dní jsem pro Ioni vyráběl nové bano! A tolik se mi jich nepovedlo, než jedno začalo létat!“ roztáhl chlapec prsty na pravé ruce.
„Tak to se naučíš i řeč lidí z druhého konce savany,“ pochválil jej Nati. „Ale to pořád nestačí. Nemůžeš se vydat na cestu sám. Mulunga je velmi silný, sám se ubrání i hladovému lvu, ale ty budeš potřebovat společníka. A bude to muset být někdo spolehlivější, než byli Boko s Dibingou.“
„Nati, podívej se,“ ukázal Ando ke vzdálenému obzoru.
Nad blyštící se hladinou moře zaplála jasná zelená hvězda. Z jejího svitu sálala výzva, které se nedalo odolat.
„Až budu velký, popluji tím směrem! Najdu Mluvící horu, umlčím její hlas a získám sílu zamorských kouzel! Potom mně a mojí sestřičce nic na světě nevezme někoho, koho máme rádi!“
„Já půjdu s tebou, Ando,“ ozval se vedle nich dívčí hlas.
Ioni stála na okraji pláže a oči jí jiskřily třpytem hvězd, zrcadlících se na mořské hladině.
„Půjdu s tebou, bratříčku, kam jen budeš chtít!“
Kapitola druhá:
Hlas Hory a jiné záhady
Paprsky vycházejícího slunce sotva prosvítily mlhu, ležící nad ponurým mokřadem. K podmračené obloze trčely strnulé listy rákosí, podobné ostnům mrtvých dikobrazů, ve stínu balvanů se choulily bledé kvítky s tuhými listy, z kalné vody sem tam vyčníval hnijící kmen dávno padlého stromu. Nezdálo se, že by se v tomto kraji bez jasných barev a ostrých obrysů vůbec něco chtělo pohnout. A přece.
Z mlčenlivé šedi se vynořily dvě postavy. Tupý konec dlouhého bambusového oštěpu neslyšně čeřil lesklou hladinu jezírek a hledal pevné dno. Kožené mokasíny se bořily do bláta a zetlelého rákosí, dva páry bystrých očí pátraly po sebemenší známce života.
Jejich úsilí nebylo marné.
Mladá žena s dlouhými vlasy barvy zralých kaštanů se dotkla paže svého bratra a neznatelně kývla ke břehu jezírka. Nebylo třeba slov. Zkušený lovec nemohl přehlédnout otisk kopýtka, jen před krátkou chvílí vytlačený do měkké hlíny.
Antilopa.
Ioni vytáhla z toulce dlouhý šíp, Ando pevněji sevřel v dlani oštěp a oba se přikrčeni vydali po stopě zvířete. Sotva minuli nevelký ostrůvek rákosí, muž zarazil sestru nepatrným gestem.
Třicet kroků daleko, na okraji dalšího rákosového porostu stála antilopa a pozorovala dvojici vetřelců. Nebyla větší než odrostlý kolouch, hlavu jí zdobily krátké zahnuté růžky a pruhovaná srst splývala s napůl suchými stébly. Jen nepatrný pohyb uší a lesklý čenich upoutaly lovcovu pozornost.
Dlouhou chvíli se navzájem pozorovali. Potom se antilopa otočila a krátkým skokem zmizela v porostu. Rákosí zašelestilo pod jejími kopýtky, ale záhy se rozhostilo ticho.
Jako dvojice lvů se lovci znovu dali do pohybu. Jediné prasknutí suchého stébla či šplouchnutí vody neprozradilo jejich úmysl. Zastavili se u slizkých balvanů, jen několik kroků od místa, kde před chvílí stálo zvíře. Nezbyla po něm žádná stopa. Viděli snad jen přelud, který se chystá vlákat cizince do pasti?
Rozdělíme se, naznačil sestře Ando.
Ioni přikývla a opatrně vykročila podél rákosového porostu. Ando tiše vstoupil do mělké vody, brodil se močálem a obcházel zelenavý ostrůvek druhým směrem. Na opačné straně našel holou písčinu, za níž z mlhy vystupoval obrys nízkého zubatého pahorku. Místo antilopy zahlédl Ioni. Neznatelně zavrtěl hlavou. Sestra mu odpověděla stejným gestem.
Zastavili se pár kroků od sebe. Dívka vytáhla ze zdobeného koženého pouzdra matně hnědé zahnuté dřevo. Napřáhla se a bano zasvištělo vzduchem. Teprve když se v táhlém oblouku začalo vracet, vlétlo nad rákosový porost. Sotva zakončilo let v dlani Ioni, nedaleko lovců se ozval praskot lámaných stébel.
Antilopa vyplašená neznámým jevem vyběhla na volný prostor. Strnula překvapením, jak blízko jsou pronásledovatelé, a Ando bez váhání hodil oštěp. Zvíře však vyrazilo kupředu dřív, než je stačil zasáhnout ostrý hrot. Ioni napjala luk, ale antilopa s každým skokem změnila směr, tu se odrazila vysoko do vzduchu a vzápětí několikrát jen poskočila, přikrčena k zemi, aby pronásledovatel nedokázal odhadnout, kam se vrhne v příštím okamžiku. Nakonec se zastavila na vrcholu nízkého hřebene a ohlédla se po dvojici pronásledovatelů, vědoma si skutečnosti, že jediným skokem jim dokáže zmizet z dohledu.
Ale Ioni se téměř ztracené kořisti nechtěla vzdát. Přiložila k tětivě další šíp a zvolna napjala oblouk luku.
Nevyzpytatelným pohybem znepokojená antilopa se přikrčila, aby skočila za hřeben, jakmile žena udělá rychlejší pohyb.
V tu chvíli se něco změnilo.
Ioni pocítila na zpocené tváři lehounký závan větru, který s sebou přinesl dosud nepoznaný pocit. Nejistotu? Obavu? Strach?
Antilopa pootočila hlavu, zastříhala ušima a poskočila směrem k lovcům. Na okamžik se zastavila ve svahu, ohlédla se a znenadání vyrazila vstříc pronásledovatelům.
Bez přípravy vystřelený šíp opět minul kličkující cíl. Sotva Ando stačil napřáhnout oštěp k hodu, zvíře neuvěřitelným skokem prolétlo mezi sourozenci a zmizelo v rákosí.
„Ando! Podívej se tam!“
Lovec považoval útěk antilopy za důmyslnou lest a už se chtěl pustit do dalšího pronásledování, ale Ioni uhádla, že se děje něco, na co nejsou připraveni. Ani Mulunga nebyl připraven, když stál v těchto místech a díval se na totéž, co se nyní zjevilo očím překvapené Ioni.
Mlha nad zubatým pahorkem se trhala v závanech větru a mezi bělavými cáry se objevil další, mnohem vyšší kopec. Jeden vrchol měl pravidelný a špičatý, druhý, o něco nižší se podobal neforemné sloní hlavě a oba spojoval táhlý prohnutý hřeben. Z hloubky Andovy mysli vyplula vzpomínka na táborový oheň a Mulungovo vyprávění.
„To je Mluvící hora…“
Sílící vítr zašuměl v rákosí a za zády sourozenců se ozval praskot lámaných stébel, jak se antilopa dala dlouhými skoky na úprk. Potom zahučel mnohem silnější poryv blížící se vichřice.
Ioniny oči se roztáhly hrůzou.
„Ando, utíkej!“
Močál se rozezněl strašlivým tónem, sotva slyšitelným, přesto neuvěřitelně silným. Vše živé i mrtvé se rozechvělo v děsivé křeči, lesklá hladina kaluží se zvlnila podivnými nehybnými vlnkami, jako by na ni foukl lehký vánek a hned nato se proměnila v kámen. Z rákosí vzlétli vyplašení plameňáci a hlas Mluvící hory pohltil i tlukot jejich křídel. Jediné růžové pírko kroužilo vzduchem a padalo k zemi nad hlavami prchajících sourozenců. Jen kratičkou chvilku se zdálo, že je po všem, ale potom se hlas Hory ozval s novou silou a s ním vstoupila do mysli odvážných lovců dosud nepoznaná hrůza.
„Ioni! Utíkej! Tam nahoru!“
Ando se potácel rákosím, padal do močálu, klopýtal o kameny, škrábal se vzhůru do svahu, dlouhými skoky prchal dolů po opačné straně pahorku a jen koutkem oka zahlédl Ioni, která překážku oběhla. Otočil se za ní, chtěl na ni zavolat, ale nový příval děsu pohltil jeho hlas.
Mlha se rozplynula, všechny kopce, blízké i vzdálené, dostaly ostré obrysy a zdálo se, že celá pahorkatina se zmenšila na velikost malé mořské zátoky před danackým táborem. Cáry mraků pádily po obloze a okolní krajina ztratila barvy, které jí snad ukradl nepochopitelný, hrůzostrašný hlas.
Za dalším strmým hřebenem zněl slaběji, i strach v srdci lovce se zmenšil, ale stále ho hnal kupředu, do dalšího mělkého údolí. Jen pohled na rozevláté Ioniny vlasy přinesl okamžik úlevy. Pořád byli spolu, jeden druhému na dohled.
Už se zdálo, že unikli dost daleko, dokonce i slunce jim poslalo vstříc několik hřejivých paprsků. Hned ale zmizelo za letícími oblaky a hlas Hory udeřil na okolní kraj ještě větší silou. Do mysli sourozenců se znovu zahryzl nepřekonatelný strach. Hrůza nebrala konce, síly ubývaly, nohy postrádaly jistotu, bořily se do bláta, nechávaly se pořezat od ostrých listů travin a zakopávaly o prastaré skryté kořeny.
Hlas Hory hnal vetřelce daleko mezi okolní kopce. Příliš silné kouzlo se skrývalo kdesi v jejím nitru. Ani sto silných mužů by mu nedokázalo vzdorovat!
„Ando, kde jsi? Kam ses mi ztratil?“
Mraky prchaly před silou slunce, zářícího vysoko na obloze, a hlas Mluvící hory slábl. Snad Ando doběhl dost daleko, možná děsivý zvuk pohltilo rákosí a kopce, mezi kterými lovec hledal cestu k záchraně.
„Ioni! Slyšíš, mě? Proč mi neodpovídáš?“
Ioni zakopla a kutálela se po strmém travnatém svahu. Ztratila luk i toulec, z ramene jí sklouzla pletená mošna a zůstala ležet kdesi v trávě. Ostřici vystřídal hrubý šedý písek, vlhký a studený. Dívka se několikrát převalila a zůstala sedět v mělké prohlubni, otřesená a zmatená dlouhým bolestným pádem.
Obklopovalo ji hluboké ticho. Přišla snad na útěku před hrozným hlasem Hory o sluch? Dlaní rozhrnula písek a oddechla si. Tiché šelestění zrníček slyšela stejně dobře jako kdykoliv před tím. Chtěla vstát, ale písek vedle ní znovu zašelestil. Had!
Natáhla ruku po velikém kameni. Nové zachrastění, po zákeřném plazovi však nebylo ani vidu. Rozhlédla se a strnula. Písek kolem ní se pohnul hned na několika místech. Vyskočila a chtěla se rozběhnout zpět na travnatý svah, ale něco pevně sevřelo její kotník. Padla tváří do písku. Než se stačila zvednout, cosi hladkého a pružného se jí ovinulo kolem stehna.
„Ando! Pomoz mi!“
Chyba! Bratr ji neslyšel, snad ani nebyl na doslech, zato tajemný netvor jako by čekal na to, až kořist vydá hlasitý výkřik hrůzy.
Hladký zelený šlahoun se vymrštil z písku, v mžiku se omotal kolem Ionina obličeje a hned nato další chapadla ovinula tělo, aby je znehybněla ve smrtícím sevření. Jen jedna ruka zůstala volná.
„Ioni! Kde jsi? Ozvi se!“
Není to přelud! Bratr chodí blízko, hledá mě!
Marně se pokoušela volnou rukou strhnout si z obličeje chapadlo, aby na něj mohla zavolat.
„Ioni, kde jsi? Kde jsi, sestřičko?“
Jak blízko zněl jeho hlas. Ale sevření písečné bestie bylo příliš silné. Její pohyby ustaly a teď čekala, až lapené kořisti dojde dech a pomalu zemře ve smyčkách lesklých zelených šlahounů.
„Ioni!“
Ando odchází! Přehlédl zákeřnou prohlubeň, možná ji minul jen o několik kroků! Už je příliš daleko, než aby jeho pozornost upoutal kámen přehozený přes okraj.
Bano doletí mnohem dál než kámen! A i kdyby je Ando přehlédl, jeho svištění neunikne bystrému sluchu lovce!
Podařilo se jí napůl vztyčit a vytáhnout zbraň, dosud dobře ukrytou za pasem. Z posledních sil jí mrštila vzhůru a ani nečekala, že se vrátí k jejím rukám, aby mohla hodit znovu.
Bano zasvištělo vzduchem, opsalo dlouhý oblouk a dopadlo jen malý kousek od okraje prohlubně. Chtěla pozvednout hlavu, natáhnout ruku po zbrani a alespoň se pokusit o nový hod, ale smyčky netvorových chapadel pevněji sevřely její tělo. Co nevidět jí dojde dech a pokud Ando přehlédl letící bano, záhy si pro ni přijde smrt. V posledních chvílích vědomí jí prolétlo hlavou, že takový mohl být konec Mulungových zrádných průvodců
Kamenná sekera se mihla vzduchem a přeťala šlahoun, který svíral Ionin obličej.
Dívka zalapala po dechu. Písečná stvůra se znovu dala do pohybu, ale jeden dobře mířený úder za druhým přetínal kroutící se chapadla. Ioni se pozvedla na kolena. Zatočila se jí hlava a před očima jí poletovaly barevné kruhy, mysl však zaplavila úleva.
Její paži už nesvírala zákeřná obluda, ale pevná Andova ruka, a bratr ji táhl někam vzhůru, z dosahu smrti ukryté v písku na dně prolákliny. Zahlédla bano, natáhla po něm ruku, ale Ando sám zvedl zbraň a vedl sestru dál. Konečně byli v bezpečí.
„Bolí tě něco?“
Nepamatovala si, kdy naposled slyšela z bratrova hlasu tak velikou obavu. Mlčky zavrtěla hlavou, aby nemusela nahlas lhát.
„To přejde,“ zašeptal.
Nemusel ji utěšovat jako rozmazlené dítě. Stačila dvě nebo tři slova, aby věděla, že je nablízku a nikdy ji neopustí. Jejich pouto bylo pevnější než sevření chapadel všech netvorů, ukrývajících se v okolních píscích.
„Děkuji, bratře.“
Seděli na plochém balvanu a prohlíželi si pláň rozrytou množstvím mělkých jam. Po navzájem propojených travnatých ostrůvcích se dalo dojít k protějším kopcům, ale běda tomu, kdo si chtěl zkrátit cestu po holém písku a vstoupil do některé z prohlubní.
To, co se ukrývalo na dně písečných pastí, nebyl živočich, ale podivná dravá rostlina. Dokud se kolem nic nehýbalo, zůstávaly její šlahouny v klidu. Někde dokonce vyčnívaly z písku, podobné starým kořenům dávno shnilého stromu, a nezdálo se, že mohou být něčím nebezpečné. Jakmile však vycítily pohyb, začaly se kroutit a ovíjet kolem čehokoliv, co se ocitlo v jejich blízkosti. Omotaly i kámen, který Ando vhodil do jedné z prohlubní, a držely jej v pevném sevření. Až po dlouhé chvíli poznaly, že neuchvátily žádnou kořist, a zvolna se zavrtaly do písku.
„Mulunga měl štěstí, že minul tahle místa,“ řekla Ioni.
„I my jsme měli štěstí, že jsme se jeden druhému neztratili,“ dodal Ando. „Jeden člověk by některou z těch nestvůr sotva přemohl. Ale i tak se raději budeme vyhýbat všem jámám v písku.“
„To bude moudré.“
„Našli jsme všechny tvoje věci?“
„Snad ano,“ rozhlížela se Ioni, potom znovu probrala obsah vaku a nakonec sevřela v prstech konec koženého řemínku, který měla omotaný kolem pasu: „Váček s bylinami je pryč.“
„Utrhla ti ho ta bestie,“ ukázal Ando do prohlubně, kde ležely přesekané šlahouny dravé rostliny.
„Měli bychom ho najít,“ řekla Ioni. „Jiné byliny nemám a kdo ví, kdy se nám povede nějaké nasbírat a usušit.“
Ando se přiblížil k prohlubni a tupým koncem oštěpu rozhrnoval písek mezi pokroucenými chapadly. Po váčku nebylo ani památky. Otočil tedy zbraň, zaryl hrot víc do hloubky a vyhrábl další, do smyčky zkroucené chapadlo.
„Tady je,“ ukázal na potrhanou kůži, sevřenou zeleným šlahounem. „Ale všechny byliny jsou rozsypané.“
„Nedá se nic dělat,“ povzdechla si dívka, ale vzápětí ji upoutalo cosi bílého na dně prohlubně:
„Co je to tam?“
Ando rozhrábl písek a zarazil se: „To je kost.“
Zabořil dlaně hlouběji do písku a rozhrnul ho do stran. Na světlo se vyvalila spodní čelist, ještě plná silných zubů, vedle se bělalo temeno lidské lebky. Sourozenci se pustili do hrabání a jemný písek vydával do jejich prstů další úlomky dávno zmařeného života. Potom Ando nahmátl něco tvrdšího, než byly polorozpadlé kosti.
„To je nůž,“ řekla Ioni.
Z dřevěné střenky zbyl jen ztrouchnivělý pahýl, ale pečlivě opracovaná čepel neztratila nic ze zvláštního tvaru, který se dávného dne vryl do paměti malé dívenky, sedící u ohniště uprostřed danackého tábora.
„Patřil Dibingovi, tomu zrádci.“
Ando mlčky rozhrnoval písek a hledal další důkazy, které by potvrdily pravdivost Ioniných slov. Po chvíli vyhrabal válcovité kožené pouzdro, stažené koženým řemínkem.
„Byl to Dibinga,“ řekla Ioni. „Na tuhle věc si dobře pamatuji.“
Ando uvolnil řemínek a nahlédl dovnitř. Kůže ukrývala kousek bambusové tyče, ale v ní se bělalo ještě něco. Ioni vzala pouzdro z bratrových rukou a vytáhla na světlo tenký svitek slabé, avšak velice pevné blány. Opatrně jej rozbalila a očím sourozenců se zjevil zvláštní obrazec. Tvořilo ho množství klikatých, různě silných čar, ovály a kroužky soustředěné do sebe, kolem nich se táhly jiné složitější linie, a mezi ně kdosi nakreslil množství drobných, kratičkých i delších čárek.
„Co to může být?“ zašeptala Ioni.
„Snad chobotnice?“ přemýšlel nahlas Ando.
„Spíš je to hvězdice, ale má jen dvě ramena,“ řekla Ioni. „Nikdy jsem nic takového neviděla. A ani nevíme, jak se na obrázek dívat,“ otáčela dívka podivnou kresbu kolem dokola.
„Já vím, co to je,“ řekl Ando. „Podívej se, Ioni, tohle není hlava hvězdice, ale kopec. A tohle ještě jeden a tady je záliv mezi dvěma výběžky. A vlnky kolem jsou moře. Je to obrázek ostrova.“
„Ty jsi to uhádl!“
„Podobá se ostrůvku naproti našemu táboru, když se na něj díváme z vrcholku nejvyššího kopce. Jen má jiný tvar.“
„Může to být ostrov, na kterém bydlel Dibinga,“ přemýšlela Ioni. „Třeba obrázek nosil s sebou, aby mu připomínal domov.“
„Možná ho nosil, aby tam zase našel cestu,“ zamyslel se Ando.
Znovu se mlčky pustili do hrabání, ale písek už nevydal nic, co by jim pomohlo objasnit tajemství smrti jednoho z Mulungových průvodců. Jisté bylo jen to, že ho v prohlubni uchvátila rostlina, a když zemřel, kromě kostí strávila celé jeho tělo.
„To je zvláštní, že jsi spadla do stejné jámy, ve které skončil ten černý lotr,“ řekl Ando.
„Je to náhoda, ale není to podivné,“ rozhlédla se Ioni po svahu, podobajícímu se veliké nálevce, která ze tří stran obepínala jedinou ze zákeřných prohlubní na okraji písčin.
„Máš pravdu. Tohle místo je nebezpečná past. Kdo ví, kolik dalších lidí zde nalezlo smrt. Vezmeme si ty věci?“ ukázal potom na pouzdro se svitkem a Dibingův nůž.
„Jen obrázek. Nechci zbraň, kterou nosil zrádce.“
Ando odhodil nůž do písku a kožený váček schoval do vaku. Potom se rozhlédl po krajině.
„Podívej se, Ioni,“ ukázal ke strmým kopcům, tyčícím se v dlouhé řadě naproti vražedným písčinám. „Půjdeme tam a vylezeme na nejvyšší vrch. Je načase hledat cestu do kraje bakirských lovců!“
Z vrcholu kopce se jim naskytl pohled na novou část pahorkatiny. Všechny vršky si i tady byly navzájem podobné, ale v dálce se přes celý obzoru táhl temný vlnitý hřeben a za ním vyrůstaly z mlžného oparu strmé velehorské štíty, blyštící se sněhem.
„To je kraj, o kterém vyprávěl Mulunga!“ vyhrkla Ioni s radostí v hlase.
„Ale kde máme hledat údolí, ve kterém žijí Bakirové?“ zeptal se Ando, když si prohlížel vzdálený strmý sráz.
„Jak to jen říkal Mulunga?“ přemýšlela nahlas dívka. „Šel jsem mezi kopci a potom jsem po levici uviděl v mlze vysoké stromy.“
„Tam jsou!“ ukázal Ando nad vrcholky nejvzdálenějších pahorků, kde se skutečně zelenaly koruny vysokých stromů se silnými rovnými kmeny.
„Určitě k nim dojdeme ještě dnes,“ nadchla se Ioni. „A vpravo od nich, za velikým útesem, najdeme údolí bakirských lovců.“
Vydali se na cestu, ale za soumraku se zdál kamenný val stejně vzdálený, jen podivné palmy se zvětšily. Sourozenci tedy strávili v pahorkatině další noc, sice studenou, ale klidnou, a ještě před úsvitem vykročili vstříc podivným stromům, které se opět ztrácely v oparu
„To nejsou palmy,“ řekla Ioni, když konečně dospěli na vrcholek posledního pahorku a jejich zrakům se zjevila rozlehlá písčina ve tvaru rozprostřených motýlích křídel.
Ando neodpověděl. I jeho mysl se zdráhala uvěřit tomu, co viděly udivené oči. Deset, možná patnáct neskutečně vysokých stromů čnělo k jasné obloze.
„Jsou vyšší než kopce za naším táborem,“ zašeptal. „Ne, jsou vyšší, než dva takové kopce na sobě.“
Dech ale brala nejen velikost stromů, ale i jejich zvláštní vzhled. Mohutné válcové kmeny nepokrývala kůra, ale několikaboké barevné pláty, které jako by někdo vyjmul z krunýře obrovité želvy. A teprve vysoko, převysoko, snad až na okraji samotného nebe, se rozpínaly trsy vykrajovaných, temně zelených listů.
„Želví stromy,“ zašeptal Ando. „Tak bychom je mohli pojmenovat.“
„Pojď, bratře! Prohlédneme si je zblízka!“ pobídla jej Ioni a oba se rozběhli dolů ze srázu
Posledních pár kroků mírného svahu porostlého ostřicí zbývalo k začátku planiny, blyštící se ve slunečních paprscích. Mokasíny vtlačily první stopy do hladkého zlatavého písku a první z obrů se zdál být na dosah. Sourozenci se rozběhli kupředu, ale jako by neviditelný kouzelník poponášel strom dál a dál a zároveň jej neustále zvětšoval.
Konečně! Teď už dokázali uhádnout velikost několika kamenů, nakupených u paty stromu. Ještě deset kroků, ještě pět a už se mohou dotknout zázraku, jaký si dosud nedovedli ani představit.
Jak pozoruhodný a zároveň krásný krunýř obepínal kmen želvího stromu. Největší z plátů byly tak veliké, že by ani několik mužů stojících vedle sebe nedosáhlo rozpaženýma rukama na jejich protilehlé okraje. Mezi nimi se krčily menší štíty, některé šestiboké a souměrné, jiné podlouhlé a nepravidelné, a ty nejdrobnější, seřazené jeden vedle druhého, se kroutily po obvodě kmene v úžasných spirálách.
Střed každé desky byl vypouklý a tmavý, a podobal se vyleštěné hnědavé skále. Směrem k okrajům jej obklopovalo mnoho soustředných obrazců, které postupně ztrácely lesk a byly stále světlejší a zároveň drsnější. Všechny pláty od sebe odděloval tenký šev, matný, hrubý a černý, s povrchem připomínajícím saze na kamenech táborového ohniště.
Sourozenci se rozhlédli po ostatních stromech a všimli si další zvláštnosti. Každý z velikánů měl jinou barvu krunýře, ten žlutohnědou, další zelenavou, jiný se pyšnil pláty s purpurovým nádechem. Také do spirál seřazené drobnější desky tvořily pokaždé jiný vzor. Stejně jako lidé, tak i každý z těchto podivných velikánů byl jedinečný.
„To je neuvěřitelné,“ zašeptal Ando. „Tak úžasný objev měl Mulunga na dohled, a nechal si ho ujít.“
„Příliš se zahleděl do krásy bakirských žen,“ ušklíbla se Ioni. „Podívej se, na konci písčiny je bambusový háj. Možná je to ten, o kterém se Mulungovi zmínili Bakirové. Pokud ano, tak musejí znát i želví stromy.“
„Jestli máš pravdu,“ řekl Ando, „najdeme tam stezku vedoucí do bakirského tábora.“
Vykročili dál. Chůze ve stínu obrovitých vějířů byla snadná, a když sourozenci přešli písčiny, slunci ještě scházel hodný kus cesty k nejvyššímu bodu na obloze. Planina se dotýkala strmého srázu štíhlým písečným jazykem, na němž se tyčil poslední, možná největší ze všech gigantů. Nedaleko něj však na samém okraji mokřadu trčel ulomený pahýl jiného želvího stromu. Byl mnohem tenčí než jeho dosud žijící sousedi, ale i on obvodem kmene převyšoval všechny stromy, které danačtí sourozenci za svůj život viděli. Pláty jeho krunýře kdysi dávno cosi roztříštilo a mohutný kmen to smetlo do kalné bažiny.
„Podívej se,“ ukázala Ioni vzhůru do strmého srázu. „Vidíš ten zářez? Tam se uvolnilo skalisko, skutálelo se dolů a srazilo strom.“
„Máš pravdu,“ souhlasil Ando a ukázal dál do mokřadu: „Tamhle trčí vrcholek toho balvanu.“
Ioni poklekla a zvedla z písku lesklý úlomek z plátu želvího stromu.
„Je zvláštní, jak ostré jsou jeho hrany,“ podivila se. „Vždyť tady musel ležet celé věky. Každý kámen by byl za takovou dobu obroušený do kulata.“
Ando jí ho vzal z ruky a zkusil do něj zarýt špičkou oštěpu. Na jeho povrchu však nezůstal ani škrábanec.
„Dal by se z něj vyrobit skvělý nástroj,“ nadchl se lovec. „Jen kdybychom ho něčím dokázali opracovat.“
Ioni poklekla a dlouho se probírala dalšími volně ležícími úlomky. Všechny měly tvar připomínající celý neporušený plát a byly větší než otevřená dlaň. Mnoho by se jich ale sotva vešlo do Andova vaku a některé byly tak veliké, že by je sourozenci ani nedokázali zvednout.
„Necháme je tady,“ rozhodla nakonec Ioni. „Nevidím pro ně využití. Tvoje sekera je dobrá a hroty našich šípů také. A možná Bakirové považují úlomky za svůj majetek a urazili by se, kdyby u nás nějaký viděli.“
Ando se pustil do zkoumání pahýlu padlého želvího stromu.
„Podívej se,“ ukázal do zářezu mezi vylomenými pláty. „Dřevo úplně ztrouchnivělo. Nezbylo z něj skoro nic.“
„Možná proto mají želví stromy krunýř,“ přemýšlela Ioni. „Třeba je jejich dřevo příliš měkké a obyčejná kůra by je neochránila.
„Slyšíš, Ioni?“ zaujala Anda jiná věc, sotva se nabažil zkoumání prastarého pahýlu.
Vnímali ten monotónní šum už cestou kolem želvích stromů, ale byli příliš opojeni jejich velikostí a nádherou, než aby se zajímali o jeho původ. Teprve teď mu začali věnovat pozornost.
„To je vodopád?
„Mulunga mluvil o potoce, který stékal z vrcholu srázu,“ řekl Ando. „Ale takhle hučí veliká řeka.“
„Jdeme!“
Nechali za zády planinu s želvími stromy i bambusový háj a obcházeli klenutou skálu, která jim bránila ve výhledu na další část kraje. Hukot nabýval na síle, a když prošli mezi několika strmými skalisky na úpatí svahu, zjevil se jejich očím vodopád. Voda hladce klouzala přes podivnou převislou skálu, připomínající našpulená ústa obra, a řítila se ze závratné výšky v jediném mohutném proudu, dopadajícím do rozlehlého jezera. Odsud se zvedaly gejzíry vodní tříště, v nichž sluneční paprsky kouzlily náznaky duhy.
„Další místo, o kterém Mulunga neměl tušení,“ nadchla se Ioni nad novým objevem.
„Vidíš, jak je voda kalná? Cítíš ten zápach?“ zeptal se Ando.
„To je řeka, která zničila domov starých Zamorů,“ řekla Ioni.
Ando mlčky přikývl a vystoupil na vyvýšenou skálu nad břehem jezera. Ioni jej následovala. Nehluboko pod nimi se cosi pohnulo.
„Krokodýl,“ pokynul lovec tím směrem špičkou oštěpu.
„Tam je další,“ ukázala dívka dál do vody, kde nad zvlněnou hladinu vyčnívaly dvě řady povědomých špičatých hrbolků. „A tam třetí.“
Teprve teď uviděli, že u hladiny jezera plavou další zubatí plazi. A několik jiných se vyhřívalo na bahnitých březích klikatých říček, kterými se voda rozlévala do pahorkatiny.
„Půjdeme raději tudy,“ ukázal Ando do hlubokého stínu pod převislým srázem, ze kterého se řítil kalný proud.
Opatrně postupovali po hromadách vlhkých balvanů, navršených podél břehu. Většina jich sem spadla samovolně, jak skálu rozhlodávala všudypřítomná voda. Mnohé menší kameny sem ale kdosi donesl a vyplnil jimi mezery, aby po obvodu jezera vytvořil schůdnou cestu.
„To je bakirská stezka,“ zářily Ioniny oči radostí z nového objevu. „Už jsme blízko jejich údolí! Tudy chodí do bambusového háje!“
Vykročili dál a srdce jim bušila rostoucím vzrušením. Možná se ještě dnes setkají s lidmi, o kterých jim kdysi vyprávěl neohrožený černý cestovatel. Přijmou je ale Bakirové tak srdečně jako Mulungu? Nezměnili se za tu dobu? Žijí ještě ve svém údolí?
Obešli jezero a pokračovali po stezce, která se vinula mezi trnitými keři a písčinami zalitými sluncem.
Záhy však pichlavý porost zhoustl natolik, že by jím prolezla leda myš, a pěšina se stočila do temné průrvy na úpatí srázu. Sourozenci zvolnili krok a vstoupili do stínu mezi strmými útesy. Chvilku trvalo, než oči přivykly šeru, ale hned nato se dvojice poutníků znovu zmocnil údiv. Skalní stěny se rozestoupily a skála zmizela pod listy kapradin. Ale jakých kapradin! Ze stinných zákoutí v okolí danackého tábora znali sourozenci obyčejné kapradí, které jim nesahalo ani k pasu. Zde se však mohutné rostliny vypínaly vysoko nad okolní skaliska. Ani kdyby si Ioni stoupla bratrovi na ramena, nedosáhla by na jejich konce.
„Želví stromy, vodopád a jezero s krokodýly, obří kapradiny,“ šeptal Ando při pohledu na fantastickou zelenou klenbu, zakrývající i tenký proužek oblohy. „Tohle je úžasný kraj! Kdo ví, co tu ještě objevíme…“
Ioni přitiskla prst ke rtům, aby zarazila jeho slova.
Lovec povytáhl obočí.
Copak se děje, sestřičko? Vidíš nebezpečí? Nebo jen tušíš, že je tady ještě něco jiného než obrovité kapradí?
Dívka se dlouho rozhlížela a naslouchala.
Ticho.
Žádný ptačí hlásek nezazněl do hlubokého šera, jediný cvrček nezavrzal. Ani hukot vodopádu sem nedolehl.
Stezka pokračovala středem strže a mizela za ostrým zákrutem. Co se tam skrývá? Jedovatá mamba? Hladový leopard? Nebo cizí lovci, číhající na vetřelce?
Ando se rozhlédl po planině uprostřed roklinky, po tmavých oblázcích a valounech, které pokrývaly každý nezarostlý kout. Sotva bylo možné na takovém místě objevit nějakou stopu.
A přece. V chladné roklince bylo vše pokryté jemnou rosou. Nepředstavitelné množství drobounkých kapiček dalo kapradinám, trsům trávy i oblázkům sotva znatelný stříbřitý nádech. Ale tam, kde se kamenů dotkly nohy lovců, se kapky slily dohromady a vytvořily tmavší ovály.
Ale to nebylo vše.
Ioni ani nedýchala, když její oči rozeznaly na povrchu oblázků další místa, na nichž také spočinuly nohy kohosi dalšího. Jedna stopa, druhá, třetí… Celým dnem kotliny se táhla řada sotva znatelných otisků.
Dívka přiložila k tětivě šíp a zpola napjala oblouk luku.
Ando s napřaženým oštěpem vykročil vpřed.
Kapitola třetí:
Světlo a Stín
Tilly si odhrnula z tváře neposlušný pramen dlouhých plavých vlasů a rozhlédla se po krajině. Srdce jí bušilo vzrušením, jaké za svůj život nezažila.
„Už jsem velká,“ řekla kotěti, které chovala v náručí. „Dnes začíná nové období větrů a otec řekl, že od tohoto dne už nejsem dítě.“
Kotě se jí otřelo o hřbet ruky a spokojeně vrnělo.
„Řekl, že mohu chodit, kam budu chtít. A já chci jít tam,“ kývla dolů pod strmý sráz, kde začínal nedozírný kraj plný špičatých pahorků.
Kotě jí vyklouzlo z náručí a zmizelo mezi stromy. Ani se za ním neohlédla. Neukojitelná touha po volnosti ji hnala vpřed. Sestupovala po klikaté stezce, míjela vodopády a skaliska, až stanula na úpatí svahu.
„Možná mi otec vyhubuje, třeba se na mě bude hněvat i matka, že jsem šla sama tak daleko, ale já tam musím jít.“
Utíkala podél srázu k obrovskému útesu a nemohla se dočkat, až nahlédne za jeho okraj a uvidí želví stromy. Jak jsou doopravdy veliké? Kolik barev mají jejich úžasné krunýře? A jak voní písek, ze kterého rostou?
Zarazila se u vchodu do temné roklinky. Nebála se tmy. Nebála se ani šelem. Přesto pocítila obavu.
Mňujííí.
Otočila se po hlasu. Na plochém balvanu sedělo kotě, které chovala na vrcholu srázu.
Opravdu je to stejné kotě?
Přistoupila blíž a dotkla se jeho kožíšku. Byl tmavě hnědý, zdobený nevýraznými světlejšími skvrnami.
Co jen jí připomínají?
„Koťátko, kde ses tu vzalo?“ pohladila zvířátko po hřbetě. „A kde máš mámu?“
Chtěla je vzít do náruče, ale vysmeklo se jí a zmizelo v šeru roklinky. Rozběhla se za ním, ale rázem na ně zapomněla, protože jejím udiveným očím se zjevilo něco, o čem také slýchávala jen vyprávět.
Obří kapradiny.
Jak jsou veliké! Zdá se, že sahají až k vrcholu strmého srázu a prosvítá mezi nimi jen malý kousek oblohy.
Točila se dokola, s hlavou zakloněnou nazad, a nemohla se vynadívat na úžasnou zelenou střechu…
Tam někdo je!
Srdce jí skočilo úlekem do krku. Znovu se rozhlédla kolem. Viděla hladké vlhké valouny, trsy žlutavých travin a kapradí. Nic než obrovité kapradí. Nikde nikdo. Ale kde je východ z rokle?
Radost z volnosti vystřídal strach. Nikdy takový nepoznala, protože to nebyl strach o sebe, ale o někoho jiného.
„Koťátko? Kam ses mi ztratilo? Najdeš cestu k mámě? A neublíží ti někdo?“
Cosi dopadlo na její rameno.
„Tady jsi.“
Ohlédla se, ale na rameni jí nesedělo přítulné kotě. Držela ji za ně čísi ruka! Obrovská černá ruka! Vyškubla se jí, prudce se otočila, ale zakopla a upadla na zem. Pozvedla hlavu. Nad ní stál černý muž s oštěpem v ruce a zíral na ni očima, které jako by nepatřily do jeho odulé tváře. Byly úzké, šedé, nesmírně kruté. Snad je někdo vytesal z kamene, jaký se dá najít v hlubokých stržích daleko v savaně, o nichž i nejsilnější lovci vyprávějí hlasem, který svírá strach. V roklích, na jejichž dně se skrývá nejděsivější zlo, jaké si lze představit.
Rozhlédla se kolem a srdce se jí sevřelo ještě větší úzkostí. Za ní stáli další dva muži, stejně obrovští a černí.
Potom z temnoty mezi kapradinami vystoupil čtvrtý.
Nedostávalo se jí dechu.
Muž měl opičí tvář.
Oddechla si, když roztáhl koutky úst do vlídného úsměvu. Potom se ale otočil ke svým druhům: „Zabijte ji!“
Trhla sebou a vytřeštila oči dokořán.
Všechno zmizelo. Nad její hlavou se tyčila kostra vysokého štíhlého stanu, potažená zdobenými kůžemi. Vedle podřimovala sestřička Lemi, na opačné straně spali její rodiče – odvážný bakirský lovec Koro a vlídná matka Rubi.
Tilly vydechla úlevou a dlouho se oddávala slastnému pocitu bezpečí. Tady se jí nemůže nic stát. Tady je doma.
Škvírkou mezi kůžemi se do stanu prodral sluneční paprsek a dívčino srdce se znovu naplnilo radostným očekáváním.
Začíná nové období větrů a ona už není dítě.
Lehce se dotkla ramene spící sestry. Lemi otevřela oči. Tilly na ni spiklenecky mrkla a nepatrně kývla k zakrytému vchodu do stanu.
Jdeme k lesnímu jezírku!
Lemi nepatrně potřásla hlavou.
Nikam nejdu, z toho budou potíže.
Dívky nepotřebovaly říct jediné slovo, přesto si dokonale rozuměly.
Tak já jdu sama.
Tilly vyklouzla zpod kůže, tiše a opatrně, aby nevzbudila spící rodiče. Navlékla na sebe zdobenou suknici a halenu, na krk si pověsila kožený váček a potom zvedla víko velkého koše. Z něj vyndala bambusovou píšťalu, svoji nejoblíbenější věc, bez které neudělala ani krok. Polaskala dlaní šestici různě dlouhých trubiček, dovedně svázaných v řadě jednu vedle druhé, pověsila si nástroj kolem krku a naposled kývla na Lemi. Starší dívka neodolala. I ona se tiše oblékla a přikrčila se vedle Tilly, která poodhrnula kůži zakrývající vchod a rozhlédla se po okolí. Nikde nikdo. Dívky se jako dvě lasičky rozběhly k mohutnému dubu, rostoucímu uprostřed tábora. Věnovaly kratičký pohled jeho mohutným větvím, dotkly se prsty vrásčité kůry kmene a zašeptaly první slova prosby k lesním duchům: „Nejmocnější z mocných, bděte i tohoto dne nad pokorným bakirským lidem, nedopusťte, aby hladové šelmy zahubily naše odvážné lovce, nedovolte zlým nemocem, aby vzaly sílu nebo život dobrým lidem našeho kmene…“
Sotva odříkaly prosby, proklouzly kolem stanů a zastavily se ve stínu hustých keřů, rostoucích na okraji lesa. Tilly se ohlédla směrem k táboru: „Podívej se, Lemi, jak je krásné ráno, a všichni Bakirové ještě spí. S tím bychom měly něco udělat.“
„Nic s tím dělat nebudeme,“ zašeptala Lemi, ale mladší dívka nedbala ustrašeného tónu v jejím hlase.
Hbitě proklouzla mezi keři, přebrodila potok a plížila se k ohradě s ochočenými lesními slony. Jeden z největších stál kousek od břehu, otrhával koncem chobotu trsy zelených listů a podával si je do tlamy. Opatrně došla až k němu.
„Dobré ráno, slone,“ špitla.
Šedý obr jí nevěnoval pozornost. Přistoupila tedy blíž, přiložila ke rtům píšťalu a zahrála tichou melodii. Slon se ještě chvilku krmil a potom zašmátral chobotem kolem dívčiny tváře. Tilly přestala hrát, vzala do prstů konec citlivého sloního chobotu a chvíli na něm zvíře lechtala. Zdálo se, že slonovi jemné doteky působí potěšení. Po chvilce však vysmekl chobot z dívčiných rukou, zvedl ho k obloze a údolím se rozlehlo hlasité zatroubení. A potom ještě jedno a další.
Tilly se otočila, proběhla potokem a utíkala podél břehu za sestrou. Ke slonovi se mezitím přidali jeho druhové a volání mohutných chobotnatců nabylo na síle. Kůže zakrývající vchody bakirských stanů se zavlnily a objevily se rozespalé tváře lovců i jejich žen.
„Vstávejte, lenoši,“ chichotala se v úkrytu mezi keři Tilly. „Je ráno. Koukněte se všichni, jak je krásné ráno!“
Sestra ji popadla za ruku a obě dívky se rozběhly do lesa. Zastavily se na malé světlince a Tilly odvalila kámen, napůl ukrytý v trávě.
„Podívej se, Lemi! Tady jsou nádherní červi!“
Popadla největšího z nich a strčila ho do koženého váčku. Hned přidala několik dalších a potom rozhrnula kusy trouchnivějící kůry.
„Tady jsou ještě větší. To bude mít ningi radost,“ usmívala se.
„Stejně v jezírku žádný ningi není,“ mávla rukou Lemi. „Nikdo jiný kromě tebe ho nikdy neviděl.“
„Před nedávnem jsem ho ukázala Manusovi,“ nenechala si zkazit radost Tilly.
„Manus si vymýšlí stejně jako ty.“
„Nevymýšlí. Ani já si nevymýšlím. Kdyby ses nebála vody, ukázala bych ningiho i tobě.“
Tilly hodila do váčku posledního červa a obě sestry vykročily hlouběji do lesa. Chvíli cupitaly mlčky, ale potom Lemi zatahala sestru za ruku: „Zase jsi odbyla ranní prosbu k lesním duchům.“
„Řekla jsem všechno, co je třeba,“ ohradila se Tilly.
„Ale řekla jsi to jen proto, že ti to nařídil moudrý Kamuda. Ale lesní duchové to jednou poznají a potrestají tě.“
„Já se žádných duchů nebojím.“
„A čeho se tedy bojíš?“
„Proč bych se měla něčeho bát?“
„Každý se něčeho bojí,“ řekla Lemi. „Já se bojím chodit potají do lesa, bojím se slonů, protože jsou velcí, i vody v lesním jezírku, protože je tmavá a studená. Ale tys mi nikdy neřekla, čeho se bojíš.“
„Nebojím se ničeho,“ smála se Tilly a spěchala dál po klikaté pěšině.
„Otec ti vyhubuje, že jsi šla sama k jezírku.“
„Ale ty jdeš se mnou.“
„Byl to tvůj nápad,“ šťouchla do sestry Lemi. „Ty dostaneš vyhubováno mnohem víc.“
„To ano. Ale otec se na mě doopravdy zlobit nebude. Nikdy se nezlobil. Má mě moc rád.“
„Já vím,“ nezbylo Lemi než souhlasit. „Ale určitě se bojíš lva!“
„Nebojím,“ potřásla hlavou Tilly. „Gofi by mě před ním ochránil. Včera jsem mu vyzdobila nový luk, aby nikdy neminul.“
„Tak se bojíš krokodýla. Toho Gofi svými šípy nezabije. Neprobodne ho ani Manus nejsilnějším oštěpem.“
„Krokodýli sem nikdy nedolezou. Žijí jen pod vodopádem na okraji zapovězeného kraje.“
Lemi se však dnes nedala odbýt: „To se nebojíš ani přízraků zemřelých, kteří sídlí v Údolí duchů? Prý mají podobu velkých černých ptáků a každému, kdo je vyruší, vyklovají oči!“
„Nikdy nepůjdu do Údolí duchů. Proč bych se jich měla bát?“
„Tak cizích mužů? Obrovských a černých, o jakých vypráví Nola?“
„Cizinců se také nebojím.“
Lemi nepřeslechla nejistotu, kterou se zachvěl hlas její sestry.
„Lžeš,“ zatahala ji za vlasy. „Určitě se ti o nich zase zdálo. Probudila ses celá zpocená.“
Tilly mlčky přidala do kroku. Porost kolem zhoustl a pěšinka mezi křovinami se záhy změnila v těsný klikatý tunel, vedoucí neprostupným spletencem různých rostlin. V nejtemnějším místě se dívka zastavila a řekla hláskem, ze kterého se vytratila veškerá dětská hravost: „Máš pravdu. Zdálo se mi o černých cizincích se zlýma očima. Ale ani těch se nebojím. Sami od sebe by mi neublížili.“
„Sami od sebe?“ podivila se jejím slovům Lemi.
„Jen se na mě dívali. Měli zbraně, ale nechtěli mi ublížit. Až muž s opičí tváří jim řekl, aby mě zabili.“
„Muž s opičí tváří?“
„Byl to jen sen,“ špitla Tilly a rozběhla se dál. „Pojď, Lemi, ať ningi nemusí čekat na snídani!“
Po chvíli ale zvolnila krok a dívala se za starší sestřičkou, která ji předběhla a spěchala k místům, kde se mezi košatými korunami stromů draly do lesa paprsky ranního slunce.
„Máš pravdu,“ zašeptala. „Něčeho se přece jen bojím. Zlých lidí.“
Potom potřásla hlavou, aby zaplašila vzpomínku na strašidelný ranní sen, a rozběhla se k okraji rozlehlé lesní světliny s průzračným jezírkem. Jeho břehy hýřily barvami rozvitých květů a všude kolem to bzučelo, štěbetalo a cvrkalo. Člověk by si sotva představil krásnější místo na světě.
„Určitě tam bude hodně škeblí,“ naklonila se Tilly nad hladinu.
„Podívej se tam!“ stáhla ji mezi křoviny Lemi.
Na druhém břehu se ze stínu stromů vynořilo několik nosorožců.
„To jsou manadové!“ rozzářila se Tilly. „Už jsem je dlouho neviděla! Podívej se, mají dvě mláďata! To je nádhera!“
„Ještě se s nimi jdi přivítat jako s našimi slony,“ povzdechla si Lemi.
„Mohla bych to udělat. Ale určitě by se mě lekli.“
„Spíš by tě ten velký samec hnal až do Noliny jeskyně,“ opravila dívku sestra.
„Alespoň by se proběhl. Podívej se, jak je tlustý. Celé období mlh se někde vykrmoval,“ chichotala se Tilly.
Dívky ztichly a pozorovaly tucet funících obrů, kteří se po ránu přišli napít k jezírku. Manadové byli obrovští lesní nosorožci, mnohem větší než jejich bratranci ze savany, ale na rozdíl od nich vůbec nebyli mrzutí ani nebezpeční. Málokdy si všímali okolních zvířat a ani před lidmi většinou neutíkali. Nebáli se ani lvů, hyen nebo leopardů, při své velikosti by kohokoliv z nich bez mrknutí oka zašlápli.
„Co se děje?“ zpozorněla najednou Tilly.
„Co by se mělo dít…?“
Lemi nedokončila otázku. Největší z manadů zvedl hlavu od hladiny, rozhlížel se kolem a natáčel široké kornouty uší. Netrvalo dlouho a neklid zvířete se přenesl na celé stádečko.
„Něčeho se polekali,“ zašeptala Lemi a přikrčila se hlouběji do hustých křovin.
„Manadové se ničeho nelekají.“
Sestry se sotva stačily jednou nadechnout a lesem zaznělo zamručení největšího samce. Obři se otočili a s hlasitým pochrochtáváním se jeden přes druhého hrnuli do lesa. Vrstva listí ztlumila dusot jejich nohou a během chvilky zvířata zmizela mezi stromy, jako se stíny rozplynou ve slunečním svitu.
„Co je vyplašilo?“ zašeptala zmatená Tilly.
„Možná něco spatřili ve vodě,“ přemýšlela nahlas Lemi.
„Nic tam není!“
„Mohli se polekat ningiho.“
„Určitě je vylekal ningi!“ rozzářila se Tilly. „Je veliký a umí udělat zlé oči, když se na něj podívá někdo tak ošklivý, jako jsou manadové. A také je hladový! Musím ho nakrmit!“
„Tilly, počkej,“ vyhrkla Lemi, ale sestra ji nevnímala, rychle se svlékla, váček se žížalami si pověsila kolem krku a vklouzla do vody.
Po malé chvilce se vynořila na hladinu a zamávala na sestru: „Nakrmím ningiho a potom mi hodíš sak na škeble.“
„Buď opatrná!“
Tilly jen mávla rukou a zmizela pod hladinou. Tady, v nejtemnější tůni pod břehem, na kterém před chvílí stálo stádečko manadů, se mezi dlouhými zelenými řasami ukrývá ningi.
Ano! Tam vykukuje jeho štíhlá hlava!
Vynořila se a dala sestře znamení, že je vše v pořádku. Potom se několikrát zhluboka nadechla, aby vydržela pod vodou co nejdéle, a znovu se ponořila.
Obrovský skvrnitý úhoř, mnohem větší než jeho odvážná návštěvnice, vyklouzl z úkrytu a zamířil k dívce. Kdo ningiho neznal, dal by se v hrůze na útěk a nikdy už by do jezírka nevlezl, ale Tilly věděla, že jí ryba neublíží. Prvního velikého červa nechala plavat ve vodě kousek před svým obličejem a s radostí v očích pozorovala, jak vodní obr připlaval až k ní a zhltl nabízenou pochoutku. Teď už se nebojácná dívka mohla bez obav dotknout jeho hladkého kropenatého těla. Ningi se kroutil kolem ní, nechal se hladit, a být kočkou, určitě by i předl blahem. Dostal druhou žížalu, a sotva se do ní zakousl, už mu jemné dívčí prsty nabízely dalšího červa.
Tilly se vynořila a znovu zamávala na sestru.
„Čekal na mě! Má velkou radost! Jdi nasbírat ostružiny!“
„Tady máš sak na škeble,“ hodila jí Lemi nezbytnou pomůcku.
Jak rychle dívky pustily z hlavy, že před chvílí něco polekalo lesní krále manady.
Tilly se vrátila k ningimu a krmila ho dalšími červy, dokud nebyl váček prázdný. Naposled se polaskala s hladkým hadovitým tvorem, navzdory své velikosti přátelským a přítulným, a potom se vynořila.
„Lemi?“
Šlapala vodu a marně se rozhlížela po sestře.
„Lemi, kde jsi? Ozvi se mi!“
Otáčela se kolem dokola, ale všude viděla jen stromy, kvetoucí keře a zelené rákosí. Udělala tři tempa a zastavila se v místě, kde bylo jen tolik vody, že dosáhla nohama na dno. Ztichla a naslouchala lesu. Zdálo se jí, že ubylo ptačích hlasů i cvrkotu kobylek, ale po malé chvilce se okolí znovu rozezvučelo obvyklým chorálem.
Asi se tolik zabrala do sběru ostružin, pomyslela si a zamířila dál od břehu. Několika tempy doplavala do míst, kam před chvílí dopadl sak na škeble. Pár hlubokých nádechů a potom směle do říše ticha pod hladinou!
Lemi se sklonila k prvním ostružinovým šlahounům. Několik plodů strčila do úst, aby uznala, že jsou dost zralé a stojí za to je otrhat a přinést ostatním. Další pak házela do nevelkého pleteného košíku.
Člověk si jen stěží uvědomuje změnu, pokud přichází postupně. Kdyby les ztichl naráz, pádila by dívka zpět k jezírku a křičela na sestru, aby zůstala ve vodě, protože poblíž se možná potuluje nebezpečná šelma. Hlasy ptáků však umlkaly jeden po druhém, ztichla veliká stromová kobylka, kterou měla na dohled, a po chvilce se odmlčela druhá, ukrytá za mohutným kmenem.
Potom se ozvalo volání Tilly.
Otočila se a chtěla se rozběhnout k jezírku, ale zarazil ji nezvyklý klid. Neodpověděla ani na druhé zavolání. Jen tiše stála a naslouchala sporým ptačím trylkům.
Kdo vyrušil ptáky od jejich zpěvu? Tilly? Byl les tak tichý pořád, nebo zmlkl až teď?
Nad hlavou jí zavřeštěla opice a k ní se přidalo několik dalších, zakrákal krkavec, v nedalekých keřích zavrzaly cikády. Nic se neděje. To její sestřička svým neuváženým voláním zarazila hlasy lesa. Znovu se tedy zabrala do trhání ostružin. Každý další šlahoun obalený fialovými plody ji odváděl dál od jezírka. Nakonec se usadila na nevelké světlince uprostřed pichlavých keříků. Vůbec jí nevadilo, že jí trny poškrábají bosé nohy. Byla na to zvyklá a před očima měla jen zpola naplněný košík.
Do morku kostí jí proniklo hlasité zavřeštění opice. A potom ticho. To jeden protivný opičák dokázal umlčet celý les? Nebo byl výstražný výkřik stromového zvířete jeho posledním hlasem? Seděla bez jediného pohybu a naslouchala. Co se to najednou děje? Opravdu vystrašil manady napůl vymyšlený ningi?
Za zády zaslechla sotva slyšitelné prasknutí.
Ztuhla. Jen s vypětím všech sil v sobě potlačovala touhu k nesmyslnému útěku. Potom se pomalu, nesmírně pomalu otočila. Nikde nic. Ale les byl stále tichý, tak tichý, jako by snad měl obratem ruky nastat konec světa.
Musí se vrátit a varovat Tilly! Ona se potápí v jezírku a nic netuší o nebezpečí, které se skrývá někde blízko!
Tilly se potopila ke dnu, sebrala sak a pod vodou plavala k rozlehlejší mělčině. Jejímu bystrému zraku neunikla žádná škeble, i kdyby se celá zavrtala do písku. Po chvilce hledání už dívčí prsty tahaly z úkrytu první kořist. A tam je druhá škeble a o kousek dál vykukuje třetí! Tahle je příliš malá a ta vedle ní zase moc stará. Ta je akorát. A za ní se krčí další dvě. To je dnes nádherný den! Tak bohatý úlovek!
Vynořila se na hladinu a rozhlédla se po okolí. Les tonul v hlubokém tichu a do uší jí znělo jen vrčení křídel nespočtu barevných vážek. Ale dívka, nadšená ze setkání s ningim, ze skvělého úlovku a z krásného slunečného dne, si tu hrozivou změnu neuvědomila.
Na dně jezírka zahlédla ve zvlněném písku ještě jednu velikou škebli. Nadechla se, potopila se ke dnu, vhodila poslední úlovek do saku a vyplavala na hladinu. Položila se do vody na záda a zvolna plavala ke břehu. Zbývala jí dvě poslední tempa, ale pod nohama už tušila mělčinu. Postavila se tedy na dno a otočila se…
Ztuhla, jako by se proměnila v dřevěnou sošku. Měl na ni čekat travnatý břeh s kopečky mechu, křoviny lísek a mladých buků, rozkvetlé větvičky trnek a mohutné kmeny dubů. Místo nich je tu však obrovská chlupatá hlava a dvě hnědožluté kočičí oči, které ji probodávají uhrančivým pohledem!
Leopard? Lev? Ne, ne, tohle zvíře je mnohem větší! Nepředstavitelně veliké! Tak veliké, že by jediným úderem tlapy zabilo slona či nosorožce! A jeho čenich je tak blízko! Jen se předklonit a mohla bych se ho dotknout špičkou nosu.
Co se stane? Zabije mě záhadná šelma? Rozdrtí mě úderem tlapy nebo mě rozmáčkne strašlivým stiskem čelistí? A co mám udělat, abych unikla? Utéct? Volat o pomoc? Nebo se potopit zpátky do jezírka?
Ne, nesmím utíkat ani křičet. Jen stát ve vodě a nehýbat se.
Zvíře neudělalo nic z toho, co letělo myslí vyděšené dívky. Sklonilo hlavu k hladině, a aniž by z Tilly spustilo oči, začalo pít.
Ticho se zmocnilo celého světa, jen nebojácné vážky poletovaly kolem, jako by se nedělo nic zvláštního. Tilly cítila, jak jí tuhnou svaly a co nevidět ji sevřou křeče. Tak byla voda najednou studená. Tak dlouho trvalo, než se žíznivá šelma napila.
Mohutná kočka zvedla hlavu od zčeřené hladiny. Na předlouhých vousech i na světlé chlupaté bradě se třpytily kapičky vody. Široký drsný jazyk vše olízl a nad zadkem zvířete se mihl bělostný koneček huňatého ocasu. Potom se šelma napřímila, naposledy pohlédla na děvče, otočila se a tiše zmizela v přítmí pod vysokými stromy.
Poslední chvilka děsivého setkání byla nepředstavitelně krátká, přesto se do Tillyny paměti stačil otisknout nevšední vzhled zvířecí srsti. Byla tmavě hnědá, mnohem tmavší než kožešina lva, a zdobil ji nepravidelný vzor různě velikých světlých skvrn zvláštního tvaru. Na první pohled to vypadalo, jako by na chlupech zvířete ulpěly uschlé dubové listy.
Do drkotání dívčiných zubů zazněl ptačí trylek. Sak plný škeblí vyklouzl z promodralých prstů a Tilly cítila, jak se jí do očí hrnou slzy.
„Co… co to bylo…?“
Tenký hlásek jí připadal nesmírně cizí, ač vyšel z jejího vlastního hrdla, sevřeného hroznou úzkostí.
Ale tam, mezi stromy, se na mě dívá ještě něco! Ne něco! Někdo! Cizí a zlý tvor, kterému záleží na jediném! Zahubit mě, když to neudělala tajemná tmavá kočka!
„Tilly!“
„Lemi?“
„Tilly! Cos to vyvedla?“
Nikdy před tím nenaplňovala hlas její sestry předzvěst něčeho tak hrozivého! A její oči! Jak se jen změnily od chvíle, kdy se do nich dívala naposledy!
„Cos to udělala, ty nešťastnice?“
Lemi stála ve vodě, ale nesnažila se Tilly pomoct na břeh, bylo jí úplně jedno, jak se celá třese, jak je vyděšená a zesláblá.
„Víš, kdo to byl? Víš, co jsi udělala?“
Poslední slova zazněla šeptem a obličej Lemi byl blíž než před chvílí čumák obrovského zvířete. Zvířete?
„To byla Simo,“ zachraptěla Tilly.
Ano, Simo – Světlo a Stín, letělo myslí vyděšené dívky. Nejmocnější z lesních duchů, nesmrtelná vládkyně nade všemi zvířaty i lidmi, přízrak, který jen zřídka někdo zahlédne a který na sebe bere podobu veliké kočky s tmavou srstí zdobenou vzorem v podobě zvadlých dubových listů.
Lemi znovu zatřásla s Tilly, až se jí do tváře nahrnuly zmáčené vlasy: „Nesmíš o ní mluvit nahlas! Copak si to nepamatuješ? Copak ti to moudrý Kamuda nikdy neřekl?“
„Já… pamatuji si všechno, co mi řekl.“
„Tím hůř! Protože potom na jeho slova nedbáš!“
„Lemi, co se s tebou stalo?“ zasípala Tilly.
„Ty se mě ptáš, co se stalo? Provedla jsi neodpustitelnou věc!“
„Co jsem udělala?“ třeštila oči Tilly v děsivé předtuše a myslí jí letělo vše, co kdy bakirský kouzelník vyprávěl o nejmocnějším z lesních duchů.
„Dívala ses do očí Simo!“
„Ale já…“
„A ne snad?“ pokračovala polohlasem Lemi. „Já jsem to viděla! Celou dobu ses jí dívala do očí! Není horší způsob jak urazit vládkyni! Všem Bakirům to přinese strašné neštěstí a bude to tvoje vina, protože nikdo se nesmí ani na okamžik podívat do očí Simo!“
„Ale já jsem… nevěděla jsem, že to je…“
Lemi se otočila a rozběhla se k okraji světliny.
„Lemi! Kam jdeš? Nalovila jsem škeble!“
„K čemu nám budou? Každý, kdo by je jedl, zemře!“
„Co chceš udělat?“ vyhrkla Tilly se slzami v očích.
„Řeknu všechno moudrému Kamudovi!“
Tilly vylezla z vody a o překot na sebe navlékla halenu a suknici.
„Lemi, počkej! To nemůžeš! Já jsem to nechtěla udělat,“ rozběhla se za sestrou, která spěchala temným lesním tunelem.
Po chvíli dívky vyšly z hlubokého stínu a před nimi se objevil bakirský tábor. S jakou radostí ho dnešního rána opouštěly a v jakém děsu se do něj vracejí!
„Lemi, moc tě prosím, zachováme to jako tajemství,“ zasténala Tilly s poslední špetkou naděje v hlase.
„Musím to říct moudrému Kamudovi!“
„Lemi, počkej,“ chytila ji Tilly za ruku.
Ta se jí však vytrhla a rozběhla se k šamanově chýši.
Dobrodružný příběh Mluvící hora je vrcholným okamžikem mé spolupráce s ilustrátorem a malířem Frantou Lopourem. Knihu jsem vlastně vymyslel a napsal právě proto, aby Franta mohl k některému z mých příběhů malovat věci, které maluje nejraději – pravěké lovce, zvířata, přírodu. Mým velkým snem byla celobarevná verze tohoto příběhu, ale nakonec zůstalo „jen“ u perokreseb, barevných akvarelů vzniklo jen pět a pak ještě šestý na obálku finální verze. Pro Frantu už to bylo příliš velké sousto a navíc by vydání barevné verze bylo už za hranicemi mých finančních možností. Ale i několik desítek perokreseb, které najdete ve finální verzi, která je na trhu, stojí za to. Zde vám jich pro ukázku nabízím alespoň několik, k nim přidávám pětici barevných ilustrací, které najdete na zadní přesádce a na zadní straně obálky.
Odvážný cestovatel Mulunga vypráví dětem z kmene Danaků příběh o Mluvící hoře:
Ando a Ioni loví antilopu v pahorkatině poblíž Mluvící hory:
Obřímu lenochodovi jménem tepi stálo za vzor skutečné pravěké zvíře:
Kočkovitá šelma Simo - posvátné zvíře Bakirů - naopak vznikla jen v mé fantazii:
Poustevnice Nola bydlí sama v jeskyni poblíž bakirského tábora:
Údolí duchů je místo, kterému se Bakirové velkým obloukem vyhýbají:
Malou Lemi, sestřičku odvážné Tilly, tíží svědomí, a tak navzdory zákazu vstupuje do chýše bakirského šamana Kamudy:
Tilly a její přátele čeká na cestě za tajemstvím Mluvící hory nejedno překvapení:
Vládkyně lesa Simo se v příběhu stává štvaným tvorem, ale jednoho dne už prostě není kam ustoupit:
Osudové setkání bakirské dívky Tilly a posvátné kočky Simo:
Na cestě k lesnímu jezírku:
Odvážná Ioni na lovu lidožravých lvů. V knize tento příběh vypráví Ioni bakirským lovcům, ale v sekci "Povídky" na tomto webu ho najdete jako samostatnou povídku pod názvem "Duch a Temnota". Tato pasáž je inspirována skutečným příběhem lvích zabijáků od řeky Tsavo.
Kamudův syn Duki nemá pro šamanské rituály pražádné vlohy a raději se toulá po lese s oštěpem a se svojí ochočenou kočkou:
Bakirští lovci na lovu lesní antilopy:
Součástí příběhu je také mapa – tu jsem si už musel namalovat sám, a nebylo to jednoduché. Vzniklo několik verzí, a ve finále jsem si musel maličko vypomoct s počítačem. Mapu dějiště příběhu najdete na přední předsádce knihy.
Základ mapy dějiště příběhu:
Finální podoba mapy po počítačových úpravách a doplnění popisků, jak ji najdete na přední předsádce knihy:
Dnešní doba čím dál tím více přeje internetovým nákupům, ale pokud si touto cestou chcete pořídit knihu, obvykle nemáte možnost si v ní zalistovat, přečíst si pár řádků a prohlédnout si, jak je kniha celkově „udělaná“. V posledním bodě vám alespoň trochu vyjdu vstříc v tomto příspěvku, do kterého jsem zařadil několik printscreenů tiskových dat. Ty vám pomohou získat jasnější představu o úpravě a celkovém vzhledu knihy.
Kniha má barevný titul, na kterém je ilustrace původně určená na obálku:
Koláž se všemi postavami příběhu a krajinou s gigantickými želvími stromy:
Všechny kapitoly začínají jeden a půl stránkovou ilustrací:
Některé ilustrace jsou na stránkách společně s textem:
Jedna z nejhezčích ilustrací knihy zachycuje Tilly, jak v lesním jezírku krmí úhoře ningiho:
Některé ilustrace zachycují velmi dramatické scény:
Ještě jednou Ando a Ioni v pahorkatině poblíž Mluvící hory:
Další ze dvou ilustrací odkazujících na příběh o lidožravých lvech:
Smrt Suriny, straší dcery bakirského náčelníka Takeny, obestírá veliké tajemství:
Ozbrojená a velmi nebezpečná - taková je Ioni, která i v nejtěžších situacích stojí po boku svému bratrovi Andovi: