„Přeji dobré ráno, pane!“
„Děkuji, seržante,“ pokývl v odpověď major George Sullivan strážnému, který hlídal vchod do Hangáru 18.
„Generál Edwards vás očekává,“ pootevřel mladý poddůstojník dveře.
Sullivan natáhl ruku po klice, ale ještě se na malou chvilku zarazil. Tento okamžik mu vždy připomínal dávné doby raného dětství, kdy od otce dostal první model letadla. Když jej pozvedl v ruce a zahleděl se do jeho dokonalých tvarů, už tehdy věděl, že bude pilotem. A ne ledajakým.
Jeho sen se splnil, dostalo se mu pocty, aby jako první zvedl do vzduchu stroje, které se testovaly v jednom z nejzáhadnějších míst na světě – na základně postavené v srdci nevadské pouště, v legendární Oblasti 51.
A dnes jej čeká další takový let – poprvé usedne do kokpitu letounu, o kterém všichni věděli jen to, že je zásadním milníkem v historii lidstva. Něčím, co lidem otevře dosud netušené možnosti, co je posune k světům, o jakých se zatím odvážili jen snít.
Ještě pár vteřin si vychutnával tu sváteční chvíli a potom konečně otevřel dveře, aby se pokochal pohledem na stroj, který dlouhých deset let vznikal v tajných konstrukčních dílnách.
Panty tiše vrzly, tak jako mnohokrát před tím, a major Sullivan strnul údivem.
Hangár 18 byl prázdný.
„Co to má znamenat, seržante?“ otočil se na strážného.
„Generál Edwards vás očekává, pane,“ opakoval voják a nepatrným gestem pokynul do nitra budovy.
Teprve teď Sullivan uviděl, že uprostřed rozlehlého hangáru, tam kde měl stát nejdokonalejší výtvor lidského umu, ho očekává muž v uniformě. Vykročil tedy k němu a záhy si všiml, že vedle důstojníka stojí ještě něco, čemu v ten okamžik nedokázal dát jméno. A jak se k té věci blížil rázným vojenským krokem, zmocňoval se ho zmatek, ještě umocněný tajuplným úsměvem na tváři generála, který byl nejen jeho nadřízeným, ale zároveň nejlepším osobním přítelem.
Záhy rozpoznal, že to něco je podlouhlý kovový stojan, přikrytý kusem maskovací látky. Těsně u podlahy byly vidět jeho načerveno nabarvené nohy, svařené z tenkých kovových trubek. Co se však skrývalo v zakryté horní části, protáhlé a poměrně úzké, dlouhé jen něco přes metr, se major neodvážil ani hádat.
„Zdravím tě, Georgi,“ podal mu ruku Edwards, když se major konečně zastavil krok před ním.
„Dobré ráno, Spencere,“ přijal zkušební pilot nabízenou pravici. „Copak jsi pro mě nachystal za překvapení? Nebo je to nějaký vtípek?“
„Není to vtípek, právě naopak,“ potřásl hlavou generál.
„Copak to tedy je?“ ukázal major na zakrytý stojan.
„Projekt Regulus přece.“
„Regulus?“ podivil se Sullivan. „Myslel jsem, že to má být letadlo, které nás donese někam, kam ještě nikdo nedolétl. Nemám pocit, že by se pod tohle vešlo skutečné letadlo. Pořád máte jen model, co?“
Z posledních majorových slov bylo slyšet velké zklamání.
„Nemáme jen model,“ usmíval se Edwards. „Je to skutečný projekt Regulus. A je to opravdu něco, na čem dolétneme tam, kam se nedostal ještě nikdo před námi.“
„Přestaneš už mě napínat?“
„Ještě chvilku,“ spiklenecky mrkl generál. „Ještě než ti ukážu, co jsme tady deset let vyvíjeli, chci ti připomenout, že časy tam venku se změnily.“
„Časy se změnily?“ nakrčil čelo Sullivan. „Časy se mění pořád. A ještě rychleji se mění v oboru, ve kterém tady pracujeme.“
„To ano. Ale tentokrát se změnily jinak, než si myslíš.“
„Jak jinak?“
„Víš, hranice světa, ve kterém lidstvo žije, se posunuly. Posunuly se směrem k světům, jejichž existenci jsme zatím jen tušili, ale které pro nás byly nedosažitelné.“
„To mi bylo jasné, už když jsme přistáli na Plutu,“ nasadil stejně tajuplný úsměv major, ale hned na to zase zvážněl.
Generálovi ten výraz pochybnosti neušel.
„Ne, Georgi, tentokrát se mýlíš. Já nemám na mysli cesty po sluneční soustavě.“
„To ani já,“ řekl Sullivan.
„Nemám na mysli ani cesty mimo sluneční soustavu.“
„Ne? A kam tedy?“
„K světům, které nám celou dobu ležely u nohou, které existují paralelně s naším. A od nich nás dělí jiný druh vzdálenosti, než jaký jsme dosud brali v potaz.“
„Jiný druh vzdálenosti?“ nevycházel z údivu Sullivan.
„Je to jako odstranit zrcadlo, do kterého se díváš. Za ním není odraz našeho světa, ale úplně jiný svět. Jiný vesmír, plný nových a zcela netušených věcí.“
„Musím se přiznat, Spencere, že ti vůbec nerozumím,“ řekl major po chvíli ticha, které nastalo poté, co generál poznal pilotovy rozpaky.
„No dobrá,“ zašeptal Edwards a znovu roztáhl koutky úst do úsměvu, který zvěstoval veliké, ale opravdu veliké překvapení. Uchopil do prstů cíp maskovací látky, ještě na okamžik zaváhal, tak jako mág, který se divákům chystá předvést vrcholné číslo programu, a potom krátce trhl rukou. Látka sklouzla na podlahu hangáru a majoru Sullivanovi se zatajil dech.
Na dokonale zhotoveném kovovém stojanu se skvělo koště.
Následovala velmi dlouhá chvíle ticha.
„Co to je?“ zašeptal konečně Sullivan.
„Projekt Regulus,“ odpověděl stejně tiše generál.
„Děláš si ze mě legraci, Spencere?“
„To bych si nedovolil,“ potřásl hlavou Edwards, aniž by se v jeho hlase dal zaznamenat sebemenší náznak nějakého šibalství.
„Můžeš tedy mně, obyčejnému pilotovi, vysvětlit, o co tady vlastně jde?“
„O světy, k nimž se nedá doletět s žádným letadlem ani kosmickou lodí.“
„A na koštěti se k nim doletět dá?“
„Na koštěti ano.“
Sullivan zabořil obličej do dlaní a škvírkami mezi prsty dlouhou chvíli bez hnutí pozoroval zařízení uložené ve stojanu. Na první pohled obyčejné rýžové koště s hladkou kulatou násadou z leštěného dřeva. Kdyby stálo ve skříni s úklidovými pomůckami, ani náhodou by mu nepřipadlo něčím zvláštní.
„Pracujeme na projektu Regulus déle, než by sis myslel,“ zazněl tichý Edwardsův hlas. „Už před padesáti lety založilo velení CIA zvláštní sekci, která se zabývala studiem fantastických knih. Experti v nich objevili mnoho společných prvků, které v některých případech zvláštním způsobem ladily se skutečně zaznamenanými paranormálními jevy…“
„Co mi to tady povídáš, Spencere,“ skočil mu do řeči Sullivan. „Chceš mi tvrdit, že existuje magie, kouzla?“
„A nejen to. Existují upíři, vlkodlaci, draci, elfové, trolové. Většina toho, co najdeš ve fantastické literatuře, skutečně existuje. Je ale třeba velmi nestandardních postupů k tomu, abychom dokázali navázat kontakt se světy těchto bytostí. A taky je třeba zvláštního vybavení, abychom těmto světům mohli čelit.“
„Čelit?“ podivil se Sullivan.
„Pokud zalistuješ v knihách, tak poznáš, že ty světy představují pro náš známý svět hrozbu. Žijí v nich různé entity, které se čas od času snaží ty světy ovládnout. A může se stát, že přijdou na slabiny světa našeho a najdou v něm náhražku toho, co se jim tam u nich soustavně nedaří uchvátit.“
„To jsou koniny!“
„Nejsou to koniny.“
Generál Edwards pozvedl nataženou dlaň nad stojan s koštětem.
„Hop!“
Tichý povel zůstal v první okamžik bez odezvy, ale po dvou, třech vteřinách se stalo něco, co Sullivanova mysl odmítala vstřebat. Koště se nepatrně zavrtělo, potom se ladným pohybem vzneslo do vzduchu a jeho násada se zastavila je několik milimetrů pod roztaženou generálovou dlaní.
Major otevřel ústa dokořán, poklekl vedle stojanu a neschopen slova se snažil odhalit princip triku, kterým v něm Edwards vzbudil dokonalou iluzi levitace.
„To není trik.“
Trhl sebou úlekem a zvedl hlavu ke generálovi.
„Vím, na co myslíš,“ usmíval se Edwards. „Schopnost číst myšlenky je dalším předpokladem pro naši existenci v oněch světech.“
„Počkej, počkej!“ zamával rukama Sullivan. „To mi chceš říct, že ode dneška bude všechno úplně jinak? Že už nebudeme potřebovat radary, iontové motory, laserová děla? Že všechno, co jsme tady po staletí vyvíjeli, je k ničemu? Že ode dneška se místo pilotních manuálů budeme učit nějaká zaklínadla?“
„Ne nějaká,“ opravil ho generál. „Budeme se učit velmi užitečná a velmi silná zaklínadla. S některými silami se konvenční technikou bojovat nedá.“
„Koniny! Jsou to koniny!“ křičel Sullivan. „Přece není možné, aby všechno, co jsme tady vytvořili, mělo najednou utrum!“
Koště s tichým klepnutím spadlo zpět do stojanu. Oba muži k němu sklonili hlavy a potom se střetly jejich udivené pohledy.
„Řekl jsi utrum?“ zašeptal Edwards.
„Jo, řekl jsem utrum,“ odpověděl Sullivan.
„To je povel, aby koště nelétalo.“
„Cože?“
„Když řekneš utrum, koště se uvede do neaktivního stavu,“ řekl Edwards.
„Chceš mi říct, že když kdokoliv řekne utrum, tak koště spadne na zem?“
„Přesně tak. Slovo utrum je ode dneška přísně tajné.“
„Přísně tajné…“
Sullivan se napřímil, pomalým krokem obešel stojan a při tom se nenávistným pohledem vpíjel do předmětu, který v něm probouzel negativní emoce už jen vzpomínkou na dávno minulou povinnost dělat rajóny.
„Utrum,“ zašeptal nakonec zlověstným hlasem. „Já ti dám utrum, Spencere. Tahle pitomost bude mít utrum, a ne letadla a raketoplány!“
S těmi slovy popadl koště, opřel střed násady o pozvednuté koleno a ze všech sil trhl konci k sobě. Dřevo mělo prasknout jako párátko, ale nestalo se tak, ačkoliv se Sullivan o jeho zlomení pokusil ještě několikrát.
„Hop!“ přerušil jeho úsilí rázný povel a koště se mu vysmeklo z dlaní.
„Švih!“
Konec násady se mu mihl pár milimetrů před obličejem rychlostí, která brala dech.
„Zklamal jsi mě, Georgi,“ zašeptal generál. „Dlouho jsem přesvědčoval nadřízené, že ty jsi vyvolený, kterému patří do rukou výsledek našeho úsilí, ale teď vidím, že jsem se zmýlil. Mlask!“
Koště se mihlo vzduchem rychlostí blesku a vzápětí jeho násada s úžasnou razancí přistála na Sullivanových hýždích. Major s výkřikem prolétl pět metrů vzduchem a přistál na betonové podlaze hangáru.
„Ty opravdu nejsi vyvolený,“ stanul nad ním Edwards, podobný bohu pomsty. „Břink! A do mrtva!“
„Nééé!“
Vedle majora Sullivana se v podlaze hangáru otevřel obdélníkový otvor s rozměry regulérního hrobu, koště se vzneslo ke kovové konstrukci stropu, na okamžik strnulo a potom šílenou rychlostí vyrazilo koncem násady vstříc majorově hlavě.
„Nééé! Koště nééé!“
Temně to zadunělo, jak majorovo tělo dopadlo do hrobu.
Opět nastala velmi dlouhá chvíle ticha.
„Pane?“
Sullivan zíral do tmy, brněla ho hlava a před očima mu tančily barevné mžitky.
„Pane, stalo se vám něco?“
Hlas seržanta Kimbera zazněl v těsné blízkosti a major otevřel oči. Nad sebou uviděl strop své ložnice a starostlivou tvář dozorčího poddůstojníka.
„Omlouvám se, pane,“ postavil se Kimber do pozoru, zatímco se Sullivan jen ztěžka sbíral z podlahy vedle své postele. „Nedovolil bych si vstoupit do vašeho pokoje, ale slyšel jsem vás křičet. Obával jsem se, že vám hrozí nebezpečí.“
„Nebezpečí,“ vydechl Sullivan, dlouho se rozhlížel kolem sebe a pak se posadil na postel: „Jen se mi něco zdálo. Taková konina. Však to znáte, seržante.“
„Ano pane!“ napřímil se Kimber a potom dodal: „Mně se taky občas zdává, že zase musím dělat rajóny.“
„Jasně, rajóny,“ vydechl major a potom spočinul pohledem na hodinách. „Málem jsem zaspal nejdůležitější zkušební let.“
„Regulus je připraven, pane. Čeká se jen na vás, pane.“
O chvíli později major Sullivan sevřel v dlani kliku dveří do legendárního Hangáru 18, a stejně jako pokaždé na okamžik zaváhal.
Potom tiše vrzly panty, tak jako vždycky, a major strnul v údivu.
Hangár 18 byl prázdný.
„Už ho vytáhli na ranvej, pane,“ ozval se za ním hlas seržanta Kimbera.
Vydechl úlevou a rázným krokem zamířil k otevřeným vratům. Uprostřed hangáru zpomalil a obloukem obešel místo, na kterém v děsivém snu stál stojan s šíleným vynálezem expertů CIA.
Do očí mu zasvítilo ranní slunce, které se před pár okamžiky vyhouplo nad hřeben Bald Mountain, a v jeho paprscích se zaleskl štíhlý trup velikého letounu s dvojitými směrovkami.
Regulus byl připraven ke startu.
Sullivan přivřel oči a téměř vrněl spokojeností. Draci, kouzla, létající košťata? Ani náhodou! Jen tady se píše skutečná historie, na ranvejích Groom Lake, z nichž se poprvé vznesly takové legendy jako špionážní U2, nedostižitelný třímachový Blackbird, dlouhá desetiletí piplaná hypersonická Aurora, o jejíž existenci se tak dlouho pochybovalo, i úžasný Phaetón, první skutečný kosmický letoun s iontovým motorem. A teď na svůj křest čeká další milník v historii lidstva, Regulus, jehož tvůrci spoutali poslední sílu vesmíru, dosud vzdorující lidskému důmyslu – gravitaci.
„Je tvůj, Georgi!“
„Díky, Spencere!“
Rázným krokem zamířil k letounu a už se nemohl dočkat, až se ve sluchátkách ozve jediné zaklínadlo, které kdy dostalo nějakou věc do vzduchu: Start povolen!