Snad už v den mého narození se za mnou z temnoty, o které nevíme nic, vplížila podivná noční můra. Kam až moje paměť sahá, děsila mě v tíživých snech a zároveň ve mně probouzela fascinaci jevem, který je jako máloco jiného vzdálen mému domovu. Už jako nesmělý prvňáček jsem nedokázal odtrhnout zrak od podmanivého obrazu soptícího Vesuvu, který mi jako jediný utkvěl v paměti z exkurze na romantický zámek, se zatajeným dechem jsem hltal dobrodružný film o výbuchu sopky Krakatoa, zvláštní neklid přinášela četba pasáží z Vernova Tajuplného ostrova, ve kterých se k činnosti probouzela Franklinova hora, a vůbec nezáleželo na tom, že tato sopka je vymyšlená, stejně jako celý příběh.

Také nikdy nezapomenu na dávný letní podvečer, jinak klidný a vlídný, kdy jsem se s babičkou vracel z vycházky za vesnici a nad okolními kopci se nesl zvuk výstřelů z nedaleké vojenské střelnice. Tehdy jsem v něm slyšel dunění probouzející se sopky a opět na mě padla těžko popsatelná a naprosto bezdůvodná tíseň.

Později mi prošlo rukama mnoho knih a článků o sopkách, poznání zahnalo nesmyslný dětský strach, časem se vytratily i tíživé sny, v nichž jsem se pravidelně ocital v blízkosti probouzející se sopky, a zůstal jen čistokrevný zájem o tento velkolepý přírodní jev.

Nedávno se však stalo něco, co ve mně znovu probudilo dávné dětské strachy a s nimi to přineslo otázky, na které nenalézám odpověď.

 

Všechno začalo zcela nenápadně, jak už to bývá, v době letních dovolených. Tehdy  manželka, znalá mých zájmů, vybrala zájezd do francouzského sopečného přírodního parku v Auvergne. Ten se do jisté míry podobá mému oblíbenému Českému středohoří, jen vyhaslé sopky jsou v něm zachovalejší a větší.

Akce bohatě naplnila všechna má očekávání a nezdálo se, že by se během ní mělo přihodit něco zvláštního. A přece. Posledního dne zájezdu jsme dorazili do romantického kamenného městečka Murat. Při pohledu na starobyle vyhlížející domy jsem se rozhodl, že se po městě projdu sám a budu se jen tak kochat kouzelnými uličkami.

Posnídal jsem v zapadlé bagetérii, a jelikož díky pracovním povinnostem celkem slušně ovládám francouzštinu, v klidu jsem poklábosil s majitelem a nechal si od něj poradit, jaká další zajímavá, a hlavně turistů prostá místa zde stojí za vidění.

Krátce po poledni jsem stanul před výlohou malého obchůdku, který byl směsicí antikvariátu a starožitnictví, navíc se z něj linula vůně různých exotických koření. Nabídce vonící dálkami, exotikou a starými časy nebylo možné odolat.

Nad hlavou mi cinkl vyleštěný bronzový zvoneček a najednou jsem byl obklopen světem, který jsem do puntíku znal z dávných dětských snů.

Tiše jsem pozdravil sympatickou mladou dámu za pultem, která mě přivítala vlídným úsměvem a jen přikývla v odpověď, aby bylo co nejméně rušeno ticho, panující ve světě tak vzdáleném tomu dnešnímu.

I čas jako by zde plynul pomaleji a já si dlouho listoval prvním vydáním L'île mystérieuse z roku 1875, opatrně se probíral kolekcemi předválečných pohlednic a prvními prospekty Air France. Dáma za pultem mě v prohlížení nijak nerušila, usadila se do houpacího křesla a začetla se do jakési starožitné knihy, kterou měla rozečtenou už v okamžik mého příchodu. Věřila mi, že nic neukradnu. Do takového obchodu by dnešní zloděj nikdy nevstoupil. A kdyby ano, určitě by ho na první pohled poznala.

Po chvíli se mě přesto zmocnil pocit, že mě někdo soustředěně pozoruje. Otočil jsem se k pultu, ale mladá dáma stále seděla v křesle, zahloubaná do knihy. Nikdo jiný však v obchodě nebyl. Že by tady přece jen měli kameru a hlídače? Ta představa mi přinesla rozčarování a veškeré kouzlo bylo najednou pryč.

Vybral jsem si několik pohlednic, časopis o francouzské lodní dopravě z roku 1932 a levné, leč hezky vypadající kapesní hodinky. Originální Verne byl přece jen poněkud mimo mé finanční možnosti. Zaplatil jsem, majitelka obchodu poděkovala a já jsem už už sahal po klice.

„Pane…,“ zarazil mě ženský hlas, který však nepatřil majitelce.

Ohlédl jsem se.

Ve dveřích vedle pultu, vedoucích do další místnosti, stála drobná bělovlasá žena s vrásčitým obličejem, přesto usměvavá a navíc oblečená v dlouhých květovaných šatech. Ani ona nepatřila do této doby, stejně jako všechno v tichém starožitnictví. Došlo mi, že to ona mě po celou dobu pozorovala. Ne pozorovala, do vedlejší místnosti přece z obchodu nevedlo žádné okno, ale nějakým šestým smyslem vnímala moji přítomnost. A teď snad zatoužila po tom, abych ještě chvíli zůstal. Proč asi?

„Přejete si, madam?“ zeptal jsem se.

„To je paní Madeline, moje babička,“ představila mi ji majitelka.

Tak paní Madeline. Jak vlídně zní takové jméno, napadlo mě, a vůbec mi v tu chvíli nepřipadalo cizí.

Pomalým, ale na svůj pokročilý věk velmi jistým krokem přistoupila blíž a dlouho si mě prohlížela. Připadlo mi, jako by pohled na moji tvář vyplavoval z hloubi její duše vzpomínky na dávné časy, kterými byl její obchod provoněný skrz naskrz.

Potom se usmála a mě při tom zaplavil velmi zvláštní pocit. Jak je možné, že se na mě úplně cizí žena usmívá úplně stejně jako někdo, kdo mi celý život byl a zaplať bůh stále je blíž než všichni ostatní?

„Prozradím vám tajemství, pane,“ řekla. „Chcete je poznat?“

„Jaké tajemství?“ podivil jsem se.

„Veliké tajemství,“ kývla ke dveřím svého pokoje.

Pohlédl jsem na její vnučku. Tvářila se tak, jako se tváří rozumný člověk, když vedle něj mudruje malé dítě. Já ale nabídku té staré ženy nedokázal odmítnout a přikývl jsem.

Stanul jsem uprostřed prostě vybavené místnosti s jedním oknem, skýtajícím výhled do keři zarostlé zahrádky, obehnané vysokou kamennou zdí. Vedle okna stůl, příborník, na druhé straně bytelná dřevěná postel a v rohu truhla. Ta mě upoutala nejvíc. Vypadala stejně jako truhly s pokladem ze starých pirátských příběhů.

Když paní Madeline uviděla, na čem utkvěl můj zrak, spokojeně se usmála.

„Jaké tajemství mi chcete prozradit?“ zašeptal jsem.

„Dozvíte se, kde jste žil v minulém životě,“ kývla k truhle.

To znělo velmi zajímavě.

„Co mám udělat?“

„Otevřete ji.“

Zvedl jsem víko. Truhla byla až po okraj plná starých ohmataných fotografií a pohlednic. Jen zběžně jsem přelétl zrakem několik nejnápadnějších. Byly na nich vyobrazeny všechny možné známé i neznámé kouty světa.

„Vyberte si jednu. Jednu jedinou.“

Ohlédl jsem se. Zase ten úsměv, vlídný, chápavý, ale zároveň vyzývavý. Aniž bych spustil oči z paní Madeline, zalovil jsem hluboko v truhle a vytáhl jeden pohled či fotografii a schoval ji do náprsní kapsy bundy. Zdálo se, že jsem staré dámě udělal velikou radost.

„Sbohem, pane,“ kývla ke dveřím a na rozloučenou se na mě ještě jednou usmála.

Jasné odpolední slunce a pohled na ciferník hodinek mě vrátily do reality.

Do háje, půlhodina do odjezdu! V tom obchůdku čas opravdu běžel nějak jinak!

K parkovišti to naštěstí byl jen kousek, a tak jsem dorazil ještě chvíli před ostatními. Kromě pohlednic, časopisu a starožitných cibulí jsem si nesl i své veliké tajemství. Ale ve všem tom předodjezdovém mumraji se mi je ještě nechtělo rozluštit.

Teprve pozdě v noci, když luxusní zájezdový autobus svištěl po dálnici směrem k německým hranicím a všichni ostatní spali, jsem se rozhodl prohlédnout si obrázek od paní Madeline.

Můj první dojem bylo zklamání.

Obyčejná stará fotka, na které stálo na břehu jakéhosi jezírka několik lidí, snad rodina na nedělním výletě. To místo bylo tuctové a naprosto anonymní a mohlo se nacházet na kterémkoliv místě světa. Otočil jsem tedy fotografii, ale na zadní straně nebylo napsáno nic. Další zklamání.

Zůstala jen vzpomínka na starou paní Madeline, která to má možná v hlavě trochu popletené, tak jako mnoho jiných starých usměvavých dam.

Když se mi znovu vybavil její úsměv a také to, jak intenzivně musela přes zavřené dveře vnímat moji přítomnost v obchodě, došlo mi, že místo na fotografii přes veškerou jeho tuctovost a anonymitu přece jen odněkud znám. Jen jsem si za žádnou cenu nemohl vzpomenout odkud.

Dlouho jsem si snímek prohlížel ve světle malé lampičky, než mi vynadal soused sedící přes uličku, abych konečně zhasl, že ho světlo ruší ve spaní. Záhy přemohl hluboký spánek i mě, aniž bych se o jedinou píď přiblížil k rozluštění hádanky.

 

Po návratu jsem musel řešit spoustu povinností a teprve na sklonku léta jsem si znovu udělal čas na záhadu paní Madeline. Sám jsem na pár dní odjel na naši malou chatu uprostřed šumavských lesů, přes den se věnoval vycházkám po okolí a večer si třídil svůj digitální fotografický archiv.

Bylo už pozdě v noci, když jsem otevřel jednu z nespočtu fotografií ve složce Sopky, abych popřemýšlel, jestli má cenu ji mít v počítači, když je nejasná, rozmazaná a navíc v pranepatrném rozlišení.

V ten okamžik mi ztuhla krev v žilách.

Na obrázku bylo jezírko se třemi pahorky v pozadí, na jeho břehu stáli čtyři lidé se dvěma psy. Nemohl jsem od obrázku odtrhnout zrak a srdce mi bušilo vzrušením. To je přece stejné místo jako na fotografii paní Madeline.

Ale snímek stažený z internetu měl na rozdíl od fotografie z dovolené popisek: Martinique. Le Lac des Palmistes avant l'éruption.

Otevřel jsem složku Dovolená, ve které jsem kromě fotek z digitálu měl i naskenovanou fotografii od paní Madeline. Přidal jsem ji do složky ve spěchu a do této chvíle jsem neměl čas si ji podrobně prohlédnout.

Ano, bylo to stejné místo. Jen lidé byli jiní a fotograf stál o pár kroků vedle.

Ale tohle jezírko dnes už neexistuje. Nacházelo se poblíž vrcholu sopky Montagne Pelée, ale zaniklo během zběsilých erupcí v roce 1902, během kterých tato královna smrti zpustošila nedaleké město Saint-Pierre a poslala na onen svět třicet tisíc jeho obyvatel.

Zvětšil jsem si snímek od paní Madeline a podrobněji si prohlédl lidi stojící na břehu jezírka. První dojem byl správný, určitě to byla rodina, vysoký muž v klobouku, žena v dlouhých světlých šatech a tři děti. Dvě dívky, přibližně patnáctileté, na první pohled dvojčata, a tak o pět let mladší chlapec ostříhaný na ofinu.

Šumavským údolím se přivalilo temné zadunění hromu vzdálené letní bouřky. Hrdlo se mi sevřelo úzkostí, kterou jsem pamatoval z dávno minulých dětských let. Roztřesenou rukou jsem klikl na složku Moje rodina a dlouho jsem se probíral malými náhledy, než jsem objevil správnou fotografii.

Otevřel jsem ji v jiném okně a obě zvětšil tak, abych měl vedle sebe obličeje dvou desetiletých hochů.

Další hrom zaduněl mnohem blíž.

Nebylo pochyb.

Chlapec, stojící po boku svých blízkých na břehu dávno zaniklého jezírka, jsem já.